Skladatel, hudebník, textař, konferenciér, občasný herec a zpěvák. Viděl jsem ho na vlastní oči poprvé a naposled 9.prosince roku 1958 v Divadle Na zábradlí na premiéře hry Kdyby tisíc klarinetů. Obstarávali tam hudební doprovod na dva klavíry on a Zdeněk M.Procházka (rovněž skladatel) v rolích Snícího hudebníka a Bdícího hudebníka. V následujících dvou desítkách let jsem se s ním setkával už jenom zprostředkovaně, jako s autorem mnoha hitů a občas jsem ho slyšel v rozhlase a vídal v televizi, ba dokonce i ve filmu. Režisérka Věra Chytilová byla jediná, která jej využila do několika malých rolí ve svých tří filmech – studentském Kočičina, Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme. Jaromír Vomáčka složil hudbu k filmům Komedie s Klikou, Panenství a kriminál, Každý mladý muž a Přísně tajné premiéry; po odchodu z Divadla Na zábradlí působil v Laterně magice a především složil za svůj nedlouhý život velkou řadu hitů. Vzpomenete si? Tady jsou názvy některých z nich: Já jsem zamilovaná, Lékořice, Volání divokých husí, Tam u nás, Zhasněte lampiony, Zastavte čas, Vánoce, vánoce přicházejí, Včera mi bylo sedumnáct, Sbohem, slečno Miková, Malá černá kočička, Šel chlapeček na procházku, Bubenické tango, Dříve než rozkvete kvítí, Proč asi?, Volání divokých husí, Taková to byla velká láska, Běž domů, Ivane… Psal písničky pro Ljubu Hermanovou, Rudolfa Cortése, Václava Neckáře, Karla Štědrého, Josefa Zímu, Milana Chladila a především pak pro Yvettu Simonovou, se kterou se po čase oženil (a se kterou se později zase rozvedli).
Koncem padesátých let sedával u klavíru v pražské Redutě často za Jiřího Šlitra. Na snímku zleva: Jaromír Vomáčka, kytarista Vladimír Tomek, zpěvačka Vlasta Sodomová, u basy Waldemar Matuška, druhý zpívající Jiří Suchý.
S Jaromírem Vomáčkou jsem tedy nikdy v životě nemluvil, vzdor tomu, že jsem se o něm bavil s mnoha jeho kamarády a spolupracovníky od kterých jsem se dovídal ze života tohoto známého recesisty a všestranného umělce spoustu zábavných historek. Na spolupráci s ním rád vzpomínal kapelník Ferdinand Havlík, malíř, spisovatel a herec Dalibor Pokorný mi vyprávěl, jak během jedné „veselé“ noci, při které se hojně popíjelo, vymysleli ve trojici ještě s Jaromírem Čermákem píseň Zhasněte lampióny a můj bratr Jiří vzpomíná ještě dnes na to, jak měli v Divadle Na zábradlí s Vomáčkou společnou šatnu: „Hlavou mu neustále vířily nápady. Například jestli prý vím nějaký rým na slovo housle, anebo že napíše písničku, která bude začínat slovy Mám doma knihovnu, knih mám však poskrovnu. Jindy zase povídal: Koupil jsem si černou tuš a budu kreslit. Pak uspořádám výstavu, která se bude jmenovat Manželka něco tuší. Nápadama prostě překypoval a byly to vesměs nápady lehce absurdní, dada.“
Ljuba Hermanová s Jaromírem Vomáčkou zkoušejí Na Zábradlí hru Faust, Markétka, služka a já. Psal se rok 1960.
Na Vomáčkovy nápady vzpomínal svého času i textař, básník a režisér Pavel Kopta: „Jaromír Vomáčka měl takovou hru - spolu s dalšími dvěma kamarády: Koupil si v zimě česnek v kelímku a šel k takové hospůdce, kde viděl, že to sálá. Ten česnek vyklepl před tu hospodu na schod, pak ho překročil a vešel dovnitř. Tam seděl, popíjel pivo a bavil se. Za chvíli někdo přišel, našlápl ten česnek, nanesl ho do místnosti a už se ozývalo - Vy máte topinky, tak dvakrát! - A hostinský se jen bránil - Kdepak topinky! - Ale marně. A Jarda tam seděl mimo podezření, poněvadž on tam přišel dřív, než k tomu došlo… To byl člověk, který ten humor pěstoval v životě. Například přišel k nám a přinesl obrovský provazama převázaný balík a říkal.: - Já jsem si dovolil tady přinést malou pozornost. - Žena to vzala, rozbalila a ona to byla poklička na takové ty obří hrnce v závodní kuchyni. A on povídá: - Člověče, stála dvě čtyřicet v bazaru. To bych byl vůl, abych to nekoupil!“
Vomáčka v roli Fausta, v kresbě Jiřího Suchého.
Zpěvák, hudebník a vedoucí skupiny Eldorado Tomáš Pergl, vzpomíná na Jaromíra Vomáčku také dodnes: „ Jaromír Vomáčka hrál jeden čas na piáno s orchestrem Zdeňka Bartáka staršího. Psal se rok 1976 a tehdy jsme byli členy Bartákova orchestru také já a můj kamarád a parťák Zdeněk Sadovský, zvaný Medvěd (viz zmínka v textu následné písně). Hráli jsme na různých štacích v Praze a jednou z nich byl i LTP, neboli Letní taneční parket v tehdejší „Fučíkárně". Naše odpolední sobotní hraní probíhalo od 15 do 18 hodin. Po jeho skončení jsme hodlali s mým výše zmíněným spoluhráčem odjet směr Suchdol nad Lužnicí a odtamtud splouti řeku Lužnici v klasické dvoudílné skříni, kterou jsem pořídil za 80.- Kčs v bazaru s nábytkem a kterou jsme si pro tento účel jednak vylaminovali, aby nám do ní neteklo, po stranách opatřili koly z motocyklu Jawa Robot 100 a místo stávajících pantů jsme přišroubovali panty nandavací, s tím, že až s almarou někam doplujeme (nazvali jsme ji Bertička), postavíme ji, věci si dáme na ramínka, nasadíme dveře, zamkneme na petlici a půjdeme do hospody... Tohle všechno jsme v hrubých rysech povídali na tom odpoledním hraní Vomajdovi. Hodně ho to zajímalo, ptal se nás na různé podrobnosti a ten hovor skončil dotazem: A máte o té almaře nějakou píseň? Nemáme, my na to. A kdy odjíždíte? O půlnoci nám jede zrychlený vlak z Hlavního nádraží. A Vomajda povídá: Tak já jedu domů, napíšu vám hymnus o té almaře a než pojedete na nádraží, tak se stavte v rozhlase na vrátnici - budete ji tam ode mě mít v notách! No - jak řekl, tak se i stalo. Noty jsme před odjezdem vyzvedli ve vrátnici Československého rozhlasu a cestou do Suchdola nad Lužnicí, kde už na nás almara Bertička čekala, jsme se naučili tu krásnou Vomáčkovu píseň, kterou jsme pak s velkým úspěchem reprízovali po celou dobu našeho vodního plutí. Tady je její text:
PO ŘECE LUŽNICI
(Skříňařská)
Po řece Lužnici plave skříň dvoudílná
Každého zajímá kdo je v ní, a co v ní má.
Jede v ní pan Pergl se svým Medvědem
Takže my se do té skříně zcela jistě nevejdem.
Po řece Lužnici plave skříň dvoudílná
Každý už dobře ví, kdo je v ní, a co v ní má.
Jedou , jedou skříňaři, štípou, štípou komáři
Ať se jim ta plavba vydaří!
I zelený mužík na topole podle skal
Když viděl tu skříň, tak radostí zatleskal
Řek' si: Ta je hezká
A jak ho znám, tak tam ještě dneska tleská.
Po řece Lužnici plave skříň dvoudílná,
Každého zajímá kdo je v ní, a co v ní má.
Co pan Pergl zpívá Medvěd zabručí,
Chybami se člověk přeci všechno jednou naučí.
Titulní strana notového záznamu „skříňařské“ písničky Po řece Lužnici.
Textař Pavel Vrba, autor knihy Yvetta Simonová a její osudoví muži, si vybavil ze života Jaromíra Vomáčky hned celou řadu historek. Tady je jedna z nich: „Díky angažmá v Laterně magice měl Vomáčka životní období „letem světem“, od Berlína přes Londýn do Tbilisi až po Egypt… I když byl nutně ohromen viděným nevídaným, zůstal všude sám sebou, srandistou a osobitým komikem… Jednoho z jeho recesních, ba surrealistických kousků, nezůstal ušetřen ani Egypt, jmenovitě Cheopsova pyramida. Při prohlídce se Vomáčka vytratil. Nebyl sám, vzal si s sebou housle. Musel to být šok pro turisty z celého světa: najednou slyšeli shůry hudbu. Zaklonili hlavu a viděli na vrcholku tohoto divu světa maličkého Vomáčku, jak dává houslový koncert. To, že tam vylezl, byl větší div světa než sama pyramida.“
A také zpěvačka Dáša Cortésová, dcera legendárního Rudolfa Cortése, mně o Jaromíru Vomáčkovi vyprávěla: „Jaromír Vomáčka byl neopakovatelný originál. „Vánoce, vánoce přicházejí“ slyšíme každý rok vedle světoznámých koled a evergreenů. Byli jsme na návštěvě v malém městečku v tyrolských Alpách a k našemu překvapení nám tam pustili gramofonovou desku s touto písní. Refrén zpívali všichni s námi. I když nerozuměli, věděli, že je to česká vánoční píseň a protože se jim líbí, tak si ji rok co rok zahrají. Bylo to dojemné a v tu chvíli nám ani nevadilo, že Tyroláci špatně odposlouchali text a místo „Vánoce“ zpívali „Vánice, vánice, přicházejí“. Docela to do zimního střediska nedaleko Seefeldu pasovalo.
Jaromír Vomáčka hrál v rámci své povinné vojenské služby ve vojenské kapele na malý buben. Říkal, že od té doby ho pronásledoval sen, mít pochodový orchestr jen ze samých houslí. Možná proto, že sám byl vlastně i bubeník, rád vymýšlel skladby pro nehudební nástroje, které by je zvukově doplňovaly. Napsal například píseň o ústředním topení, kde se ozývaly zvuky paliček na buben přejíždějících po žebrech radiátoru. Pochopitelně ve správném rytmu. Nezapomenutelný pak je koncert pro psací stroj. Jaromír Vomáčka ho pojal naprosto vážně.
Vomáčkův následník – hráč na psací stroj Václav Rezek, alias Maestro Tonini.
Před orchestrem stává pro sólistu připravené koncertní křídlo. Tentokrát byl před orchestrem na stolečku starý psací stroj. Pan Vomáčka přišel ve fraku a virtuózně „zahrál“ na psacím stroji za doprovodu velkého symfonického orchestru. Bylo to úžasné! Skladba se jmenovala Milostný dopis a Jaromír Vomáčka tento koncert pro deset prstů později předal Václavu Rezkovi, bubeníkovi tanečního orchestru Kamila Lochmana. Ten si skladbu upravil komorněji a spojil ji navíc ještě s mluveným slovem. Psací stroj je ozvučen mikrofonem a Václav Rezek vyťukává svá sóla. Nevěřili byste, kolik zajímavých zvuků je takový stroj schopen vydat. Když se přišel podívat na toto vystoupení pan Vomáčka, nešetřil chválou, což bylo velmi příjemné. Ještě pro upřesnění: Václav Rezek je mým manželem a zároveň nezastupitelným partnerem v našem společném komickém vystoupení. A musím dodat, že Václav s psacím strojem vystupuje dodnes.
Jaromír Vomáčka sbíral také láhve s alkoholem, ale výhradně s nějakou příšerně nevkusnou a kýčovitou vinětou. Přivezli jsme mu z Německa bylinkový likér, na obrázku bylo brčálově zelené kapradí a z něho vykukoval starý ošklivý trpaslík s červenou čapkou. Měl z něho tenkrát velkou radost. Sbíral také pohledy z celého světa, hlavně bombasticky velká města, jako třeba Las Vegas či New York. V době totality, kdy se nikam moc nejezdilo a na Západ pouze na devizový příslib, nám poslal do hotelu Jalta pohled. Vystupovali jsme tam pro zahraniční hosty. Na pohlednici stálo: „Srdečný pozdrav zasílá Jaromír! To byste chtěli vědět kterej?“ To bylo v hotelu pozdvižení! Co to máme za známé? Kdo to je? Jak se dostal do Ameriky a co tam dělá? Vůbec nikdo si nevšiml, že jsou na pohlednici nalepené československé známky. Smáli jsme se, jako blázni…“
Po srpnu 1968, kdy Jaromír Vomáčka napsal svůj poslední veřejně známý „hit“, známý pod názvem Běž domů, Ivane!, upadl v nemilost vyšších míst a už se do konce života v žádných sdělovacích prostředcích neobjevil. Zemřel v Praze, ve věku nedožitých 55 let. Jeho srdce, které předtím zvládlo dva infarkty, ten třetí už nevydrželo…
Home
site maps
contact