SALAČ VLADIMÍR (1924 – 1990)

Vladimír Salač

Bylo to na konci osmdesátých let, kdy mě napadlo, že by se v ostravské televizní Kavárničce dříve narozených mohli setkat sourozenci – zpěvačka Jiřina Salačová a herec Vladimír Salač. První, komu jsem volal, byl právě Salač. Mým nápadem byl očividně potěšen a dal mi spojení na svou sestru. Nevím už přesně, co se stalo, ale paní Salačová zprvu váhala, ale pak můj nápad odmítla. Musel jsem to tlumočit Vladimíru Salačovi, který zesmutněl, ale k důvodu odmítnutí své sestry se nijak nevyjádřil. Nevím proč k tomuto setkání bratra a sestry nemohlo dojít. Fakt je, že nedlouho po té zemřel nejprve on a do roka i jeho sestra… Bylo mi to tenkrát líto, tím spíš, že by mě v jejich případě zajímalo, co by mi řekli o svých zpěváckých úspěších.

Vladimírova sestra Jiřina

Že byla Jiřina Salačová ve čtyřicátých a padesátých letech slavná zpěvačka
(viz zde v jejím portrétu: SALAČOVÁ Jiřina (1920 - 1991) ), která později spoluzakládala neméně slavné pěvecké trio Sestry Allanovy, je všeobecně známé, ale že byl Vladimír Salač interpretem takového hitu, jakým byla Píseň pro Kristýnku (v šedesátých letech přezpívaná Waldemarem Matuškou), o tom se dnes už moc neví. Skutečnost je pozoruhodná: V letech 1955-565 byla Píseň pro Kristýnku v Salačově podání za doprovodu smyčcového orchestru Dalibora Brázdy na prvním místě v žebříčku nejprodávanějších desek – prodalo se jí 101 529 kusů! V letech 1956-57 se pak umístila na čtvrtém místě, když se s ní prodalo 89 394 desek. (Údaje pocházejí z knížky Jiřího Černého, Zpěváci bez konzervatoře).

Vladimír Salač měl pak ještě jednu populární písničku, která však na gramofonových deskách nevyšla. Škoda. Zazněla pouze ve filmové veselohře Anděl na horách, jmenovala se Kytička bílá a složil ji Dalibor C. Vačkář.

(Pro úplnost zbývá dodat, že na gramofonových deskách se objevila v padesátých letech ještě jedna písnička, Zelená stráň, ze hry Zázračný pramen madridský, kterou Vladimír Salač nazpíval tentokrát spolu s Rudolfem Hrušínským a Jiřím Vršťalou.)

Ještě ale k té Kristýnce. První její provedení bylo rozhlasové a zpíval ji právě Vladimír Salač. „Salač ji pak zpíval také v kavárně Alfa při kytaře,“ prozradil po létech autor jejího textu Vladimír Dvořák skladateli Zdeňku Petrovi v knížce Ivana Rösslera, Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami. „Salač dostal v Alfě angažmá na základě onoho rozhlasového vysílání. On se vlastně stal díky Kristýnce showmanem proti své vůli. Večer co večer ji v Alfě zpíval. Bylo to také jeho jediné číslo. Přišel zazpívat Kristýnku a zase odešel. Jinak Salače jsme tenkrát použili z toho důvodu, že byl autentický. Tehdy - v době předmuzikálové - žádná škola pro lidi tohoto ražení neexistovala. Cortés, který tehdy zpíval s orchestrem Karla Vlacha, byl pro naši představu zrale mužný. Takže až Waldemar Matuška do jisté míry o mnoho let později splnil moje představy, protože Matuška je trubadúr s kytarou, sice už modernější ve výrazových prostředcích, ale přece jenom trubadúr s kytarou.“

Vladimír Salač pak v téže knize vzpomíná: „Já toho s Kristýnkou moc neprožil. Snad jenom takovou perličku vám povím: jezdíval jsem v té době na motocyklu a jednou v noci jsem zajel obráceně do jednosměrky. Když už jsem v ní byl, řekl jsem si, že to snad nějak projedu. Na konci mne však chytil esenbák. Dal jsem mu tedy papíry, on si je dlouho projížděl a nakonec mi řekl: Pro tentokrát poděkujte Kristýnce, ale jestli vás chytím ještě jednou, tak to bude sakramentsky drahé.“

Student Ždimera v Cestě do hlubin študákovy duše

Bližší představení herce Vladimíra Salače si zde, v jeho profilu, usnadním citací ještě z jedné knížky, Osudy hvězd stříbrného plátna, z pera publicisty Miroslava Graclíka. Graclík zpracoval Salačův medailonek velmi pečlivě, a tak s jeho svolením z něj závěrem tlumočím alespoň několik důležitých pasáží:

„Česká kinematografie má poměrně dlouhou tradici zajímavých, originálních a talentovaných dětských hereckých hvězd. Nahlédneme-li do historie českého filmu, v každém období narazíme na chlapečka či holčičku, kteří se stali slavnými dávno před tím, než dostali občanku. Někteří potom v kariéře pokračovali a stali se slavnými herci, jiní naopak s nástupem dospělosti přišli o punc výjimečnosti a hraní buď úplně zanechali, nebo se zařadili kamsi do kategorie herců druhé a třetí kategorie. Posledně jmenovaný příklad - Vladimír Salač.

O tom, že v rodině nějaké umělecké geny byly a navíc byly děti vedeny k zájmu o umění, svědčí i to, že Vladimírova o čtyři roky starší sestra Jiřina se později stala velmi populární zpěvačkou, mimo jiné byla členkou legendárního vokálního tria Sestry Allanovy a její hity jako Šeříky, Neodcházej nebo Šumění deště dodnes znějí z českých rádií. Vladimír ještě nedorostl ani povinné školní docházce, když se rodina Salačových sbalila a odstěhovala se z Terezína do Prahy. Hned v prvním ročníku měšťanky, tedy v roce 1935, když mu bylo jedenáct, rozpoznala ve Vladimírovi učitelka umělecký talent a protože měla blízko k vedení slavného Kühnova dětského rozhlasového sboru, doporučila svého malého žáka k přijetí. (…) Kühnův dětský sbor, to není jenom zpěv, ale i spousta dalších činností. Salač proto kromě zpěvu také recitoval a hrál v různých rozhlasových besídkách, inscenacích a hrách. Členství v dětském souboru mu dodalo dostatek energie a i nějaké ty zkušenosti pro další schůdky herecké kariéry. V letech 1936–1937 se například stal členem ochotnického souboru Bozděch a poté se na dva roky upsal souboru Pražského divadla Míly Mellanové, což bylo nejznámější dětské divadlo té doby. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let hostoval také na dvou nejvýznamnějších českých scénách, Vinohradském a Národním divadle v Praze. Byl sice pouze statistou, ale na chlapce, kterému ještě nebylo dvacet, to docela šlo. Válka jeho kariéru profesionálního herce na čas přerušila. V roce 1939 nastoupil, víceméně nedobrovolně a nuceně, na místo úředníka hudebního vydavatelství. (…)Nakonec bylo jeho zaměstnání hlavně jakousi kouřovou clonou, která měla zakrýt jeho skutečnou vášeň. Tou bylo samozřejmě divadlo a film

Josef Kemr, Rudolf Hrušínský, Vladimír Salač a Stella Májová_Studujeme za školou

Ve filmu Anděl na horách

. V roce 1943 se mu podařilo získat další stálé angažmá v divadle. Jeho vyvolenou scénou se na dva roky stalo Intimní divadlo, kde zůstal až do konce války v roce 1945. Protože ale kvůli tomu přišel o veškerý volný čas, neboť musel samozřejmě vykonávat i své úřednické povolání, omezil na čas filmování. Zatím jsme o tom ještě nemluvili, ale Salač měl v té době už ve své herecké filmografii třiadvacet filmů, i když prakticky vždy se jednalo o menší role. Dá se tedy říct, že byl zkušeným dětským hercem. Když skončila druhá světová válka, byla o herce nouze a Salač se tak okamžitě vrhnul na herectví na plný úvazek. Na rok se stal členem Realistického divadla, v roce 1946 podepsal smlouvu v Divadle státního filmu, dnešním Hudebním divadle Karlín. Respektive smlouvu podepsal v Operetě v Karlíně, která se roku 1948 přejmenovala na Divadlo Varieté, hned zase na Divadlo umění lidu a až v roce 1950 na Divadlo československého státního filmu. (…) Vladimír Salač zde působil do roku 1951 a poté přešel do podivné instituce s názvem Pražské estrády, která sídlila v paláci U Nováků, kde předtím lidi bavilo Osvobozené divadlo. Pražské estrády byl takový zvláštní pokus o lidovou zábavu, který v sobě spojoval revue, kabaret i cirkusová vystoupení. Salač každopádně zůstal tomuto podivnému slepenci věrný až do roku 1959, kdy Pražské estrády zanikly. Z budovy ovšem neodešel, stal se totiž členem Divadla ABC, respektive Městských divadel pražských. A to byla pro Salače konečná. Byl spokojený s tím co má a až do své smrti zůstal Městským divadlům pražským věrný. Nikdy nebyl hlavní hvězdou. Byl ale poměrně univerzální, uměl tančit i zpívat, byl solidní herec, a i když to hlavní proč ho diváci ve třicátých letech milovali, tedy jeho dětská roztomilost, bylo dávno fuč, pořád měl něco do sebe a diváci ho měli rádi jako sympatického, usměvavého, mladě vypadajícího chlapíka odvedle. (…) Nejvíce slávy Vladimír Salač zažil ve třicátých letech, kdy se stal jedním z nejoblíbenějších dětských herců. Hned jeho filmový debut byl pořádná pecka, i když se jednalo o roli maličkou. Říká vám něco Řev septimy, šplhoun Krhounek, profesor Bartoš nebo moudrý a zkušený profesor Gábrlík? Pokud vám na mysli vytanula Škola základ života, máte za jedna. Salač se v této legendární studentské komedii objevil v roli, která je popisována pouze jako sekundán. Psal se rok 1938, Salačovi bylo čtrnáct let a jeho vykulený chlapecký obličej orámovaný ulíznutými světlými kadeřemi diváky zaujal.

Tvůrci filmů okamžitě pochopili, jaký potenciál se v tom roztomilém andílkovi skrývá, a nabídky rolí se začaly sypat. Bylo jasné, že takový objev je třeba okamžitě využít, než zestárne a ztratí onu příslovečnou roztomilost. Hned další rok mladý objev hrál v osmi filmech, z toho minimálně tři role se hodně podobaly jeho filmovému debutu. Prosím, pane profesore, Studujeme za školou, ale hlavně Cesta do hlubin študákovy duše a jeho bránici lechtající výkon v roli studenta Ždimery patří k tomu nejlepšímu, co Salač během své kariéry natočil. Podobné chlapecké postavy vytvořil ještě ve filmech Venoušek a Stázička, Adam a Eva, Z českých mlýnů, Ulice zpívá nebo Příklady táhnou. Nehrál ale jenom studenty s vyplašeným výrazem. Ve snímcích jako Paličova dcera, Humoreska, Mlhy na blatech, Žíznivé mládí nebo Děvčica z Beskyd prokázal i to, že má opravdu herecký talent a nadání. Jenže jak šly roky a z chlapce se stával mladý muž a nakonec dospělý muž, rolí ubývalo. Často se mluvilo o ztracené roztomilosti a nějak se zapomnělo na to, že Salač opravdu hrát uměl, nebyl jenom to vyjukané dítě.

Těsně po válce si ještě zahrál pár mladíků, jako například ve filmech Nikola Šuhaj, Znamení kotvy nebo Bílá tma, ale v padesátých a šedesátých letech minulého století jakoby na něj filmaři úplně zapomněli. Sem tam nějaká epizodní role nebo dokonce vyslovený štěk, významnější, byť třeba vedlejší role nikde. Vladimír Salač se tím trápil, ale ne moc. Měl divadlo, svůj herecký exhibicionismus si mohl vybít tam. Pár zajímavých titulů ale ve své filmografii určitě má. Třeba zpívající rekreant s kytarou v populární komedii Anděl na horách, což byla na dlouhých deset let v podstatě poslední filmová role. Jmenujme ale i filmy a seriály Dny zrady, Postavy mimo hru, Třicet případů majora Zemana, Příště budeme chytřejší, staroušku, Malý pitaval z velkého města, Mravenci nesou smrt, Arabesky, Chlapci a chlapi a tak dále.

Nebudeme určitě příliš přísní, kdy si dovolíme napsat, že v desetiletích po skončení druhé světové války je Salačova úloha v české kultuře mizivá, ale tím, co dokázal jako puberťák ještě před válkou si určitě své místo v této knize zaslouží. (…)Úplně naposledy se Vladimír Salač objevil před kamerou během natáčení hořké komedie Petra Kolihy podle předlohy Bohumila Hrabala Něžný barbar. O pár měsíců později, ve čtvrtek 31. května 1990, umírá. Bylo mu pětašedesát let.“

Foto-repro: Jiří Vlasák