„U mě skončil!“ čtu v novinách čísi zvolání na adresu Jarka Nohavici, který v Moskvě převzal Puškinovu cenu. To vykřikuje někdo, u koho Jarek ani nezačal, ba ani ho nenapadlo u něj začít. Namyšlenost a vztek některých kritiků je nepochopitelná. Věta „U mě skončil“, mi připomíná neméně dementní větu vyřčenou kýmsi v podobné situaci na adresu mého bratra: „Milovala jsem vaše písničky, ale od této chvíle už je poslouchat nebudu!“ Herečka Bára Štěpánová kdysi vyhrožovala v množném čísle: „Přidejte se k nám proti Zemanovi, jinak si vás přestaneme vážit!“ Jiří tenkrát odpověděl: „Ani jsem nevěděl, že si mě vážíte. A tak ani nebudu vědět, že si mě nevážíte.“
V záplavě nenávistných článků na Jarka Nohavicu, který je teď stále ještě v Moskvě, jsem neodolal a napsal jsem mu z neděle na pondělí o půl jedné v noci povzbuzující mail.
S Jarkem se máme rádi a já si jeho přátelství vážím, nejednou mi moc pomohl
Vím, že je noční pták a mnohokrát už jsme si okolo této hodiny psali. Obratem mi přišla odpověď:
„Ondro, pozdrav z krásné noční Moskvy! Dík. Vím, že tam v dálce pevně stojíš a je to povzbuzující pocit. O mne se neboj. Jsou tu furt! Ale my je už známe! Ahoj Jarek (Furt čekající kdy vyrazíš do Heligonky)“
Tak to jsem ještě včera netušil, že začnu tyto své třetí Zprávy z domova Jarkem Nohavico… A to jsem chtěl tentokrát začít Vítem Olmerem a mojí gratulací k režisérskému úspěchu jeho 13.komnaty Ondřeje Suchého, kterou – představte si – v premiéře vidělo přes půl milionů diváků!
Dramaturg Karel Spurný vlevo, režisér Vít Olmer vpravo
Na druhé straně - bohužel, nejen v rozhlase, ale i v televizi půjde možná o jedno z mých posledních vystoupení. Ještě v létě jsem půldne točil filmovou reportáž pro televizní magazín Gejzír o svém přátelském vztahu s Miroslavem Horníčkem. Před nedávnem se mi však pan režisér Šimůnek omluvil, že sestřihanou reportáž odevzdal se zpožděním a tak se do Gejzíru nevejde.
Člověk musí všechny takové chvíle přijímat s klidem. Daří-li se úsměv, tedy dívat se na vše s úsměvem; ten bývá nejlepší! A pak se vrhnout do práce, která těší, která baví a u jejichž výsledků se nakonec shromáždí tolik lidí a příznivců, že na vzteklouny, závistivce, povýšence, vynálezce někdy až neuvěřitelných urážek, si nikdo ani nevzpomene. Ostatně oni si tou dobou už ani nevzpomenou na předchozí svou oběť, protože budou mít tou dobou v hledáčku řadu dalších „bezcharakterních kulturních darebáků“.
Chci končit optimisticky a tak vás závěrem upozorňuji na jeden opravdu kvalitní časopis, měsíčník s názvem „Revue 50plus“. Já do něj píšu každý měsíc už čtrnáct let (!) a jsem rád, že tam jsem ve společnosti takových autorů, jako je např. Miloň Čepelka nebo Karel Tejkal. Když si tady rozkliknete odkaz, kterým se s vámi loučím, zjistíte, o čem všem se v tomto časopisu dočtete, kde se dá na stáncích koupit, případně kde se dá získat v předplatném.
Home
site maps
contact