01.05.2017 - CO DUBEN DAL (1)

Dnes , 1.máje nad ránem, zatímco okolí široko daleko spí, usedl jsem k počítači, abych se zbavil osobních výčitek, že zatímco sám prožívám události krásných a mimořádných významů, přestal jsem o tom informovat své milé okolí. Což jsem v minulosti nedělal. Jedná se přitom o akce a počiny, které je záhodno propagovat, protože v současném nepříliš veselém světě se děje mnohé, co současný stav duší slušných lidí povznáší.

Vchod do Cafe de Paris	Zahájení	Úvodní slovo Terezy Pokorné
Jiří Stivín	Marta Kubišová,Jiří Suchý, slečna a Jiří Srnec	Grafik Vladimír Suchánek
Jaroslav Uhlíř	Václav Fořt natáčí dokument	Vzpomínka na Rosťu (Šemanovice - 18.05.2013)

Vezměme hned první počin, o kterém chci přinést podrobnější svědectví. Byl jsem požádán, abych byl jedním z těch, kteří uvedou do života knihu sestavenou a vybavenou s velkou láskou Terezou Pokornou, knihu Rostislava Černého s názvem Nadechnutí, kterou vydalo nakladatelství Primus. Nechci opakovat všeříkající anotaci a tak pouze tlumočím:
NADECHNUTÍ je první knihou, která představuje dílo textaře, básníka, spisovatele a překladatele Rostislava Černého. Jejím cílem je přiblížit muže, který zanechal výraznou stopu v našem světě hudebním, ale byl také básníkem, jehož dílo dokáže otevírat duše svých čtenářů. Jde o knihu, která může oslovit, dotknout se, a v případě Rosti Černého i pobavit svým humorem prakticky všechny generace. Autorkou projektu je herečka a publicistka Tereza Pokorná, která knihu také navrhla a připravila k tisku. Graficky ji zpracoval fotograf a grafik Jaroslav Fišer, který je současně autorem ilustrací ve sbírce uvedených. Přílohou publikace je CD s písněmi Rostislava Černého z 60. let. Knížka vychází k nedožitým autorovým 80. narozeninám.

Co napsala o autorovi Tereza Pokorná:
Básníci neumírají, říká se. Jejich myšlenky, touhy, vášně, jejich humor a moudrost zůstávají v textech, které se po nich zachovaly. A proto vzniká básnická sbírka „Nadechnutí“, která je průřezem díla Rostislava Černého, muže, jež zanechal svoji nesmazatelnou stopu převážně jako textař v našem světě hudebním.

Kniha se jmenuje Nadechnutí“, protože nadechnutím začíná lidský život, protože opravdu se nadechnout se stalo tomu výjimečnému muži takřka nemožným a dech byl také tím, co jeho život předčasně ukončilo. Tvoří ji pět částí: Songy šedesátých let, Básně šedesátých let, následují Aforismy a epigramy, dále pak část pod názvem - A tak dál a tak dál, jež je složena z básní napsaných po roce 1989 a na konec přicházejí „Laciné rýmy“ - soubor básní, které chtěl, ale již nestihnul Rostislav Černý vydat.

Součástí sbírky je také CD s 23 písněmi z šedesátých let. Několik textů je jak vytištěno v knize, tak zařazeno na CD a čtenáři si tak mohou prožít rozdíl mezi tím, jak na ně text působí, když si báseň čtou sami pro sebe, a jak když ji nazpívá některá z hvězd našeho hudebního nebe. Jsou zde otištěny také noty hitu Oliver Twist, což může být radostí pro ty, kdo vládnou hudebním talentem a mohou si píseň zahrát třeba na klavír.

Knihu doprovází grafika výtvarníka Jaroslava Fišera, jejíž součástí jsou z velké části autorovi fotografie, shodující se s obdobím vzniku jednotlivých básní a my tak vidíme, jak čas běží.

„Nadechnutí“ je zatím jedinou autorovou knihou. Knihou, která by měla oslovit několik generací. Jedni si zavzpomínají na “zlatá šedesátá léta“ - dobu svého mládí, jejich děti zase na to své, protože mnohé z hitů provázely životem i je, také oni prožívali a prožívají pocity, které vycházejí z autorových básní a jak se ukazuje, i jejich děti už znají Trezor, Olivera Twista, Loudá se půlměsíc, Dlouhý most, Čas růží ...

„Nadechnutí“ je poutí životem Rosti Černého - básníka, tuláka, dobrodruha, muže citlivého, hravého, dívajícího se na svět někdy s humorem, jindy se smutkem, držícího si nadhled a sebeironii a odkrývajícího pro ty, kdo vidí své vášně a touhy.

„Nadechnutí“ vzniká z lásky dvou lidí a je poděkováním jednoho druhému za to, že byl a jaký byl, poděkováním za veliké vnitřní bohatství, které po něm zůstalo. Vzniká z touhy předat dál poselství, jež je obsaženo v díle, které po sobě zanechal a které by bez knihy, kterou vám zde představuji, zůstalo čtenářům poezie utajeno.

Co jsem mohl při křtu přečíst
Není důležité, od kdy jsem Rosťu Černého poznal, i když už v roce 1960 jsem ho závistivě registroval v Semaforu vedle Waldemara jako dalšího bíbratého muže – tehdy jsem zrovna zápolil s holicím strojkem, který ovšem na mých tvářích neměl ještě pořád co holit. Důležité je – anebo alespoň pro mě bylo – že jsme se v devadesátých letech setkali v Českém rozhlase ve funkcích redaktorů a vzápětí přátel-kolegů, kteří si mohli občas popovídat při společném „závodním stravování“ večer v rozhlasovém Eurestu. Pak jsem dvakrát pozval Rosťu do Šemanovic na veřejné rozhlasové nahrávky, kdy jsem se o něm dověděl nejvíc. A přesto zůstal „tajnosnubným“ – do soukromí se mu vloupat nedařilo. Ostatně, nikdy jsem zas tak netrval na tom, abych o každém věděl všechno. V Rosťově případě mi stačilo například to, když se svěřil, jak rád fotografuje po dešti kaluže, takové, které připomínají lidské postavy. To mě nejvíc zaujalo během našeho posledního setkání. Nevěděl jsem, že za necelé dva roky tu Rosťa najednou nebude…

Pro křes Rosťova nadechnutí jsem proto napsal tuto báseň. Snad se mu tam nahoře líbila:

KALUŽE PRO ROSŤU ČERNÉHO

Kaluže slz vyplakaných nebem
Marně dnes vyhlížejí muže
Který s nimi uměl mlčky hovořit.
Po dešti chodil ulicemi
S fotoaparátem
A občas některé z kaluží odpověděl:
„Ano, to jsi ty.“
Když pak cvakla spoušť
Kaluž slz vyplakaných nebem
Se vydala vesele na cestu zpět
Tam úplně nahoru
Tam kde slunce hřeje nejvíc
Tam kde slzy osychají co nejrychleji

„A co fotografujete, když neprší?“
Zeptal se kdysi zvědavý kolemjdoucí.
Muž s fotoaparátem se potutelně usmál:
„Nic.“