DĚDEK Oldřich (1920 - 1973)

Přiznám se, že trvalo hodně dlouho, než jsem si dal dohromady, že komik, který mě v mých sotva patnácti letech rozesmál až k slzám svým vystoupením v pražské Lucerně je totožný s jedním z trojice "rádců" starého krále v Pyšné princezně,

Ve filmu Šíleně smutná princezna

anebo s excentrickým bubeníkem Kalouskem v Hudbě z Marsu. A trvalo ještě déle, než jsem se dozvěděl, že Oldřich Horský, zpěvák šlágrů třicátých a čtyřicátých let, jako byly Čikičita, Láska je fata morgana, Fakír, anebo Srdce mé odešlo za tebou, byl po válce pod svým pravým jménem Oldřich Dědek talentovaným operním tenorem Národního divadla, později Armádní opery.

Ve filmu Pyšná princezna

Zatímco v opeře Národního divadla se k příliš významným rolím nedostal, Armádní opera, která tehdy byla součástí AUS VN, mu vše vynahradila - v Prodané nevěstě dostal roli Vaška, v Rusalce prince, v Lazebníku sevillském Figara atd. Nedlouho po zrušení Armádní opery se "mihl" jednu sezónu v Divadle estrády a satiry, aby se v roce 1959 pokusil ještě o návrat na prkna Národního divadla. Tady ho ovšem čekalo velké zklamání; místo Vaška, což byla jeho životní role, mu nabídli v Prodané nevěstě roli Principála.

"Na tom představení jsem byla," vzpomíná dnes dcera Oldřicha Dědka, RNDr. Marcela Borgesová,"ale šéfové divadla byli dotčení, že táta kdysi odešel do AUSu a dali mu to znát, už ho nepřijali.

Tím ovšem bohužel víceméně skončila jeho umělecká kariéra. Od té doby vystupoval už jen na koncertech a estrádách, občas se uplatnil v menších filmových rolích.Psychicky uměleckou nečinnost velmi špatně snášel. Po zdravotních komplikacích (operace slinivky břišní, po ní cukrovka a pak další operace, při níž mu byla odebrána část plic) dostal invalidní důchod. Zemřel na komplikaci cukrovky, po selhání ledvin. Táta byl nejen kvalitním zpěvákem, ale byl všestranně nadaný - slušný herec, výborný komik, akrobat a stepař. Mimo to sochal a výtečně kreslil. Byl to člověk jiskřivého talentu, který však bohužel nedokázal plně zužitkovat svá četná nadání. Prorazil jako hvězda v poválečném období, kdy konkurence v uměleckém světě byla velmi malá, ale tradice operního zpěvu velmi kvalitní, takže bylo nač navázat. Po této stránce měl štěstí, ale chyběly mu manažerské a organizační schopnosti i vytrvalost a schopnost překonávat překážky. Byl typickým bohémem, který žil bezstarostně ze dne na den. Zemřel předčasně, v roce 1973."

Osudem vyměřených třiapadesát let života je opravdu nespravedlivě málo.

Tím spíš, že ten život byl k Oldřichu Dědkovi tolikrát nespravedlivý. Na to, kolik nazpíval písniček s orchestry Jaroslava Maliny či Bobka Bryena, je kupříkladu s podivem, že jeho heslo v jinak podrobné supraphonské Encyklopedii jazzu a populární hudby nenajdete. Hrál ve dvanácti filmech: komedianta v Divotvorném klobouku, koktavého doktora v Dařbujánu a Pandrholovi, koncem šedesátých let ještě v Šíleně smutné princezně koktavého ceremoniáře Kokošku. Koktání bylo Dědkovi skutečně vlastní, i když ho dovedl částečně ovládat a pokud zpíval, nikdo se o jeho handicapu nedozvěděl.

Oldřich Dědek nakonec vsadil na komiku. Ještě v roce 1972 vystoupil v hlavním silvestrovském programu Čs. rozhlasu, jako jeden z vypravěčů anekdot. Vzhledem ke svým muzikálním, tanečním a akrobatickým schopnostem vytvořil s klavíristou (a bývalým kapelníkem) Jiřím Procházkou komické duo, které působilo často na varietních scénách. . .

Estrádní vystoupení

Dnes už mám celou uměleckou činnost Oldřicha Dědka dobře zmapovanou, ale věřte - před očima ho mám stále takového, jakého jsem ho uviděl poprvé, když mi bylo těch necelých patnáct. Byl jsem jeho výkonem okouzlen, i když už ho vlastně dnes ani neumím pořádně popsat. Pamatuji si, že šlo o jeden z nedělních odpoledních "tanečních čajů". Na pódiu hrál orchestr Jaroslava Echtnera s nímž kromě "jeho" zpěváků vystoupilo i několik hostů (jaké bylo pro mě překvapení, když se mezi nimi pojednou objevil i můj bratr, aby tam ve výstřední červené vestě odzpíval svůj tehdejší šlágr Blues pro tebe). V jednu chvíli pak orchestr přestal hrát, muzikanti ovšem zůstali sedět na místě, a na scénu rázně přikráčel v podivném sklonu muž v černém (snad fraku?) a to, co tam předváděl, pak rozesmálo celý sál. Mluvil jakoby italsky... Koktal při tom... Měl v ruce taktovku anebo pikolu... Padal, aby se opět prudce jakoby nic zvedl se země.. Pak zpíval... Anebo pískal? Jó, kdybych si jen uměl dnes přesně vybavit, co tam ten člověk vyváděl! Jenomže já jsem se stále jen smál. A pamatuji si stoprocentně pouze jméno, kterým byl konferenciérem uveden: Oldřich Dědek.

(5 - 2008)