MALINA Jaroslav (1912 - 1988)

Jaroslav Malina

JAROSLAV MALINA SLEDOVANÝ V OKNECH TRAMVAJÍ A SLAVNÉ KAVÁRNY U NÁBŘEŽÍ

Byl jsem požádán, abych napsal doslov do knížky Jiřího Poláka KDYŽ KRÁLEM BYL SWING, kterou bych si - nebýt tohoto doslovu a nalézt ji mezi knižními novinkami - zcela určitě koupil. Koupil bych si ji jednak proto, abych se jejím prostřednictvím vrátil do dob, kdy jsem jméno legendárního dirigenta a skladatele Jaroslava Maliny uslyšel poprvé, a také abych se dozvěděl něco víc o jednom ze slavných českých big bandů své doby a o jeho zakladateli. Patřím sice ke generaci, která už ten zlatý věk velkých tanečních orchestrů nezažila, ba která kdysi naopak vehementně holdovala hudebním novinkám, jež vytlačily swing na vedlejší kolej, ovšem s přibývajícím věkem - jak už to tak bývá - se k téhle nádherné muzice stále častěji vracím a přistihuji se, jak stále častěji doluji ve své paměti střípky, které jsem v té doznívající éře přece jen měl možnost zaznamenat. Přiznám se, že za každý takový nalezený střípek jsem dnes moc vděčný!

Když si pouštím cédéčko s nahrávkami orchestru Jaroslava Maliny, vybavují se mi například chvilky, kdy jsem jako dítě školou povinné luštil během jízdy pražskou tramvají na malém poutači nalepeném na jejím okně rébus 05 MALINA VE VLTAVĚ a kdy jsem (to už ale o něco později) dokázal postávat třeba i hodinu za sklem velkého výkladu kavárny Vltava, a sledovat tam, jak se za ním vlní taneční páry, kterým k tanci vyhrával právě orchestr Jaroslava Maliny.

Knížka Jiřího Poláka mě vrací k té výkladní skříni někdejší slavné pražské kavárny na nábřeží a jsem přesvědčen, že stejně hezké chvíle přinese i dalším čtenářům-pamětníkům, které vrátí o pár desítek let zpátky a navíc jim při tom odhalí spoustu zajímavých, často neznámých informací.

Mě osobně mimo jiné potěšilo, že jsem se zde dozvěděl něco víc o soukromí a rodinném zázemí pana profesora Maliny, konkrétně například o vztahu, jaký měl s bratrem Jožkou, o němž jsem z minulosti věděl jen to, že byl rovněž kapelníkem a skladatelem (prosazujícím se ovšem ponejvíce v jiném hudebním žánru - v dechovce) a že byl též uznávaným sběratelem kdysi hojně vydávaných tištěných písniček. Svojí sbírkou (přes 50 000 písní) se stal v sedmdesátých letech jedním ze dvou největších sběratelů u nás! Však mu také v roce 1971 pražský Klub sběratelů kuriozit vydal pozoruhodnou publikaci S písničkářem Prahou...

Zmínky o Ince Zemánkové, jejíž životopis zpracovávám ve spolupráci s dr. Lubomírem Dorůžkou, mě pro změnu přivedly k úvaze, že se paní Inka ve svých pozdních vzpomínkách vůči "svému" někdejšímu kapelníkovi a skladateli zachovala trochu nevděčně. Jako by zapomněla, kdo toho v minulosti pro ni a pro její kariéru udělal nemálo. Jenomže úvahy tohoto druhu patří už přece jen do jiných stránek.

Jestliže mi byla dána možnost posledního slova na úplném konci knížky napsané Jiřím Polákem evidentně s láskou, nadšením a fandovstvím pro hudbu, mezi jejíž čelné reprezentanty patřil právě Jaroslav Malina, nevím, co bych kromě projevené čtenářské radosti a pochvaly na adresu všech, kdož se s autorem na jejím vzniku podíleli, mohl více dodat. Snad už jen poslední poznámku: Jestliže mám ve své knihovně knihy o Karlu Vlachovi, Eduardu Ingrišovi, memoáry kapelníků Gustava Broma, Václava Hybše, ale též Jiřího Traxlera či Kamila Běhounka, mám momentálně teď radost, že k nim můžu přiřadit i knihu, mapující uměleckou a životní dráhu Jaroslava Maliny.

(12 - 2008)