KAVKA Arnošt (1917 - 1994)

Arnošt Kavka vystudoval práva, byl zpěvákem, skladatelem a především všestranným hudebníkem - hrál na bicí nástroje, na klavír, učil se prý i na alt saxofon. Stal se pěveckou hvězdou orchestru Karla Vlacha. Po válce si pak založil vlastní septet jímž prošla řada později slavných muzikantů - Bezubka, Havlík, Hulan, Jirmal, Kefurt. . . Pak nastalo období, kdy se jeho soubor zmenšoval, až nakonec vsadil na svůj "eintet" a stal se estrádním umělcem a hudebním komikem, působícím převážně v lázeňských městech a v zahraničí (v šedesátých až osmdesátých letech to byly země jako Polsko, Maďarsko, Německo, Bulharsko, Rumunsko).

Jaký byl Arnošt Kavka?
Rozporuplná postava.
Legendární skladatel, dnes již pětadevadesátiletý Jiří Traxler žijící v Kanadě, mi o něm neřekl nic pěkného: "Pokud zpíval s Vlachem, vždycky odvedl jako zpěvák dobrou a poctivou práci. Ale mou oblíbenou persónou nebyl. A nebylo to jen tím, že mi zrovna zvlášť neseděly některé ty jeho recese, které občas přecházely až do nechutností. Co mi potvrdilo mou aversi, to už bylo za komunistů, kdy Ochranný svaz autorský na nátlak nějakého komunistického předáka svolalo takový informativní večer do kavárny Louvr, kde nám měl někdo předvést, co je to vlastně ta socialistická muzika. A byl to Arnošt Kavka který nám ty první pokusy o českou socialistickou zábavní hudbu předváděl. . ."

Na rozdíl od Jiřího Traxlera byl Kavkovým fandou jiný skladatel, též žijící v emigraci, Kamil Běhounek. A protože se domnívám, že kromě nesporných hlasových a muzikantských kvalit byl Arnošt Kavka úžasný svými bláznivými nápady a kousky prováděnými v recesistickém hnutí v Čechách ve třicátých a čtyřicátých letech, zbytek této vzpomínky věnuji raději citacím toho nejlepšího, co se z Kavkových eskapád traduje dodnes. Několik příkladů zaznamenal právě Kamil Běhounek:
"Kavka nakazil svým bláznovstvím a svými skopičinami celý orchestr Karla Vlacha a myslím celou naší swingovou generaci. Když jsem Vlachův koncert navštívil poprvé, oznamoval Arnošt po znělce publiku svým sametovým hlasem: ?Vážené dámy - vážení pánové! Hraje vám orchestr Karla Vlacha, zpívá Arnošt Kapavka.' Vlach se styděl a klopil oči. . . Jedním z tehdejších hitů byl americký swing Flat Foot on the Flat Floor, hezky zvukomalebně přeložený Jaroslavem Moravcem: ?Plesk, plesk, plochá noha plácá - na plech, na plech, na plech. . .' V krátké přestávce jsem šel na pódium pozdravit bubeníka Jana Rychlíka. Nějaký swingový fanoušek se právě Kavky ptal: ?Pane Kavka, proč už nehrajete ten swing Plesk, plesk, plochá noha plácá. . ?' Kavka mu naprosto vážně odpověděl: ?Je mi strašně líto, ale ten už hrát nesmíme. Zakázal nám to soudně Svaz plochonožců.' (. . .) Kavka a jeho recesisté patří - i když to zůstalo jeho dnešním protagonistům utajeno - k pionýrům happeningu; pořádal je v Praze už ve čtyřicátých letech. Tak si například jedné krásné neděle najali dechovku a pochodovali v zástupu nedělní Prahou do Libně. Tam zastavili před honosným secesním činžákem, přistavili přinesený dlouhý žebřík k fasádě, Kavka na něj vylezl, třímaje hrdě v prostěradle zabalenou tajemnou desku. Dole zatím pronášel Pedro Rezek dlouhou, zmatenou, nesčetnými neexistujícími cizími výrazy prošpikovanou slavnostní řeč, takzvanou kufanditu. Mezitím se seběhl - jak to v Praze ani jinak být nemůže - velký dav čumilů. A pak Kavka vztyčen na žebříku odhalil desku, na níž se skvěl nápis: Zde, v tomto domě, se nikdy nenarodil a nikdy nežil Jordán Škurda. A pod tím v rámečku: Stále sněží. To byla recese. . .

Oblíbeným místem Arnoštových happeningů byla pražská tramvaj. Náramkové hodinky nosil zásadně nad kotníkem levé nohy. Už to byl úspěch u spolucestujících jistý, když jsem se ho zeptal, kolik je hodin a on vysoukal levou nohavici. Někdy si stoupl na plošinu a zdravil každého přistupujícího potřesením ruky: ?Buďtež vítán ve jménu Dopravních podniků hlavního města Prahy.' Jindy se zase do ticha tramvaje zeptal hlasitě průvodčího: ?Jedete na Balabenku?' Když průvodčí přisvědčil, padl Arnošt se sepjatýma rukama na kolena a úpěnlivě se modlil: ?Dej Bůh ať dojedeme! Dej Bůh ať dojedeme!' (. . .) Arnošt Kavka bydlel se svou manželkou v Dejvicích, v moderním čtyřhranném bloku. Každé ráno se postavil nahý před okno a šokoval zevlouny vyvoláváním: ?Zdraví ke mně! Nemoci pryč ode mne!' Měl velkého černého pudla, kterému říkal Pit. Jednou - bylo to uprostřed parného léta - jsme byli pozváni někam na Vinohrady. Návštěva se protáhla a my se vraceli ztichlými ulicemi. Domy sálaly horkem a lidé spali při otevřených oknech. I v přízemí. A Arnošt dostal jeden ze svých nápadů. Ukázal rukou do otevřeného okna a poručil: ?Pitečku, hop!' Ten neváhal, skočil do ložnice, hamtal po postelích, bylo slyšet hysterické pištění paničky a hrozby pána té černé nestvůře, jež tak brutálně přerušila jejich spánek. Ale my byli už daleko a Pit přiběhl udýchán za námi. A u nejbližšího otevřeného okna zase: ?Pitečku, hop!'. . ."

Jednu ze svých nejslavnějších recesí připomínal ještě i po letech sám Arnošt Kavka:
"Na léta s Karlem Vlahem vzpomínám velmi rád. Obzvláště na scénku, kterou jsem Karlíkovi připravil při jeho svatbě v roce 1940. Tehdejší firma Holan používala k reklamním účelům dva velbloudy, kteří s nádhernými koberci na zádech pomalu moudře kráčeli občas pražskými ulicemi. Přemluvil jsem jejich ošetřovatele, aby v rozhodující okamžik jednoho přivedl před Staroměstskou radnici. Když novopečený manžel Karlík vyšel se svojí chotí ve šťastném pohnutí z radnice, doslova zkoprněl: z velblouda jsem mu totiž tiskl ruku a hulákal gratulaci. Bohužel, moudrý koráb pouště se něčeho lekl a vzápětí se mnou uháněl k Husovu pomníku, což Vlach pozoroval s velkým zadostiučiněním a dokonce přemlouval jeho ošetřovatele, aby mě nechal užít si divoké jízdy co nejvíce."

Arnošt Kavka je zapsán v historii české populární hudby a jazzu nesmazatelným písmem. Pomiňme jeho některé lidské prohřešky a vzpomínejme si raději na jeho osobitý humor a především jeho hity: Už nikdy víc milovat nebudu, Povím to tancem, Hm - hm, Aloha oe, Vlající šátek, Šeptám do ouška, Jak se mám seznámit s vámi a hlavně Dr. Swing, po němž se mu tak říká dodnes. Jeho obdivovatelem i pokračovatelem je Karel Gott.

(3 - 2008)