Ta drobná žena, o níž chci dnes psát a s níž mi bylo dopřáno přes deset let úzce spolupracovat na oživování odkazu legendárního kabaretu Červená sedma, se jmenovala Erna Červená a byla druhou manželkou doktora Červeného. Soňa byla dcerou z prvního manželství Jiřího Červeného a s otcovou druhou ženou se nemohla blíže poznat; brzy začala působit v Brně, pak stále častěji v zahraničí, kde nakonec od ledna 1962 zůstala již natrvalo. Později spolu byly sice ve styku, ale Soňa se za života Erny, nesoucí příjmení jejího otce, nikdy vlastně nedozvěděla jak velkou popularitu si její "macecha", žena bez uměleckých ambicí, bývalá úřednice a později dobrovolná archivářka manželova literárního odkazu, vydobyla.
Pomineme-li epizodku hlídačky v muzeu z filmu ze sedmdesátých let Osud jménem Kamila, vše podstatné neherečka Erna Červená odehrála během dvou let. V roce 1983 to byla sousedka Houdková ve Faunově velmi pozdním odpoledni, o rok později stará hraběnka v Pokladu hraběte Chamaré a babička v komedii Co je vám, doktore? A pak tu byl ten osudový film. Z těch všech roliček a rolí stačila jedna jediná, pro kterou si ji objevil režisér Zdeněk Troška a která z ní udělala nakonec komediální hvězdu. Vztekající se babička, kterou manželé Škopkovi vytahují i s postelí den co den na venkovský dvorek, aby byla na sluníčku a na zdravém vzduchu! Ano, Erna Červená byla první babičkou v Troškově trilogii
Slunce, seno a. . . Její pod peřinou ležící uječená babka v šátku hluboko naraženém do tváře, která ovšem šibalsky pozoruje vše, co se šustne v blízkém okolí, vyvolává dodnes v kinech i u televizních obrazovek salvy smíchu.
Paní Erna Červená, které se říkalo "strážkyně odkazu legendární Červené sedmy", spolupracovala na mnoha televizních a rozhlasových pořadech, vracejících se do historie
pražských kabaretů. Navštěvoval jsem ji, natáčeli jsme úvodní rozhovory k rozhlasovému cyklu kabaretů Studio Červená sedma, probírali jsme se kabaretní historií. Poznala kdysi osobně Longena, Basse, dokonce Jaroslava Haška, v padesátých, šedesátých i sedmdesátých letech přicházeli k Červeným na Kampu mnozí zpěváci, hudebníci, ale také režiséři a spisovatelé, vypůjčit si noty písní, šansonů, kabaretních kupletů. Prohlížel jsem si jednou "návštěvní knihu" a žasl, kdo všechno zde byl - od Ljuby Hermanové, Oldřicha Nového, přes Karla Gotta, režiséra Zdeňka Podskalského až třeba po Miloše Formana! Mimochodem - tady jsem se dočetl také, že část svého celovečerního filmového debutu, "smutnou komedii" Nevěsta, natáčel můj bratr Jiří právě v bytě po doktoru Červeném. Po prvních filmových úspěších Erny Červené, které se všechny dostavily až po její osmdesátce (!), začali se o tuto herečku-neherečku zajímat západní filmaři. Nezklamala! Jednou mi předváděla, co udělala proto, aby věrohodně ztělesnila v kterémsi zahraničním horroru mrtvolu, která začne na hřbitově, na svém vlastním náhrobku křepčit. Rozpustila si prý své až do pasu dlouhé šedivé vlasy (jindy vždy pečlivě vyčesané do věnečku), vyndala z úst umělý chrup (což dělala běžně i ve filmu Slunce, seno, jahody), zvedla své tenké ruce nad hlavu a skřehotajíc, v bílém rubáši, začala tančit svůj vymyšlený, hrůzostrašný tanec. Škoda, že nevím, který film to byl a kde by se dal dnes vidět; myslím, že filmaři museli být Ernou Červenou nadmíru spokojení! Erna byla ve svém živlu. Už nejezdila tramvají a autobusem mezi komparsisty na Barrandov, už pro ní přijíždělo auto až před dům a jednalo se s ní jako s uznávanou herečkou. Osud byl k ní ovšem nespravedlivě krutý. Jednoho dne Erna upadla a zlomila si krček. Poležela dlouho v nemocnici, ale vrátila se. Začala cvičit, chtěla co nejdříve vyjít vstříc filmařům, kteří každou chvíli telefonovali, kdy že s ní budou moci opět počítat. Zdeněk Troška chystal druhou komedii - Slunce, seno a pár facek - ve které babka v posteli v podání Erny Červené měla opět svou velkou komediální roli. Už už to vypadalo, že se vše vrátí do starých kolejí, když tu Erna upadla podruhé. A z té hrůzy, co se přihodilo, ji ranila mrtvice. . . Erna Červená zemřela ve věku 84 let 12. září 1985.
(Do role její temperamentní babičky v dalších komediích byla nakonec objevena mimopražská herečka podobné fyziognomie - Valerie Kaplanová.) Byl jsem se s Ernou rozloučit ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Síň byla zcela zaplněna. Stál jsem vzadu a o kus dál vedle mě kdosi hlasitě plakal. Když obřad skončil a já se otočil, uviděl jsem uplakaného - Zdeňka Trošku. Byl to on, kdo nedokázal potlačit pláč, byl to on, režisér nejúspěšnějších a nejveselejších českých filmových komedií osmdesátých a devadesátých let. . .
Home
site maps
contact