Poznal jsem ho jako zábavného vypravěče. Když jsme se v roce 1987 poprvé setkali, působil na mě jako usměvavý pohodář a tak, když jsem ho pak uviděl koncem devadesátých let na Nově, v reportáži Stanislava Motla, nevěřil jsem svým očím - byl to docela jiný člověk. Žil tehdy v malém pražském bytě na Smíchově, kam jsem mu také psal, že bych jej rád pozval do svého rozhlasového Nostalgického muzea zábavy. Vrátil se mi od něj lístek, psaný už ale patrně jeho pečovatelkou: "Vážený pane Suchý, bohužel zdravotní stav pana Dítěte již nedovoluje jakékoliv rozhovory ani natáčení. Děkujeme za Váš zájem." Bylo mi z té zprávy smutno. Po čase jsem se dočetl v novinách, že 11. prosince 2001, krátce po jednaosmdesátých narozeninách, zemřel v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Kralupech nad Vltavou. Po smrti své manželky se stáhl z veřejného života, navíc začal trpět Alzheimerovou chorobou. . .
Zdeněk Dítě byl populární filmovou hvězdou ve druhé polovině čtyřicátých let a v letech padesátých. K filmové slávě ho přivedl režisér Martin Frič, který jej obsadil do filmů Prstýnek, Polibek ze stadionu a především do parodie Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, ve které ztělesňoval ušlechtilého houslistu Pavla Sedloně. Dalšími Dítětovými úspěchy byly například postavy, které ztělesnil ve filmech Divotvorný klobouk nebo Byl jednou jeden král. Zahrál si celkem v padesáti filmech. Jeho ostatky byly v dubnu roku 2002 uloženy do hrobu Nadace Život umělce na Vyšehradě, kde dnes odpočívá například vedle Vlasty Fabianové a Ljuby Hermanové.
Zdeňka Dítěte si uchovám v paměti takového, jakého jsem ho zažil několik dní v Ostravě, když jsme natáčeli Kavárničku dříve narozených. Tehdy tam, v květnu 1987, usedli u jednoho stolu naproti sobě matka se synem - tedy filmová matka s filmovým synem: Vlasta Fabianová a Zdeněk Dítě. "Mamá!" oslovil vroucně pan Dítě paní Fabianovou, která mu láskyplně odpověděla: "Synu..." A Zdeněk Dítě začal vzpomínat na film Prstýnek z roku 1945.
Zdeněk Dítě ve filmu Prstýnek
"Prstýnek! Kdeže loňské sněhy jsou... Ve scénáři bylo, že mladý Robert je divoký milovník střílení a rychlých jízd na koni. Přirozeně, že rekvizitáři, ti chlapci poctiví, skutečně přivedli na plac závodního koně z Chuchle, sice ne moc mladého, jak se říká - mimo květ mládí, anebo mládí daleko a do buřtů taky. Koníček po mně pořád loupal okem, protože oni koníčci moc dobře poznají, co je kdo za jezdce, já se na něj vytřeštěně díval, bylo horko, sedaly na něj mouchy, na mě ostatně taky jak jsem byl zpocenej, a tak mě vysadili nahoru. První co bylo, že jsem se zeptal, kde se lze držet. Ukázali mi takové držátko, kterého jsem se chytil a teď už jsem jenom vyděšeně čekal co bude, poněvadž jsem samozřejmě do té doby nikdy v životě na žádném koni neseděl. A pak to nastalo. Dodnes to vidím - otevřela se železná, čelná vrata, kůň nasál vzduch, zavzpomínal na mládí a vyrazil šíleným tempem. Byla tam krásná alej a já jsem viděl jenom ty stromy, jak se okolo mne mihají. Nikdy jsem nevěřil, že těsně před smrtí člověku proletí hlavou takový ten film -od malých dětských botiček, přes mládí, přes první erotické zážitky, až do té chvíle než zesnete. Takový film mi skutečně prolétl hlavou a já pak už jen čekal, kdy sletím s toho koně a hlavou narazím na nějaký ten strom. Přitom jsem si v duchu říkal: Tak vidíš, pitomče. První krásná velká role a ty takhle potupně skončíš!
Ale přišel zázrak. Musel přijít zázrak! Ta alej byla dlouhá asi tak osm set metrů a pak končila. Šla cesta vlevo, šla cesta vpravo. Kůň se zastavil, nikdo mu nedal pokyn, a tak koukal vlevo, vpravo. Toho jsem využil a začal jsem ho hladit po krku a říkat mu: Hodný koníček, hodný koníček..., přitom jsem pomalu vysoukal nohy ze třmenů a šup, už jsem byl dole! Chytil jsem ho za to kožené ohubí, nebo jak se tomu říká, a šli jsme pak snad půl hodiny nazpět do Veltrus, na to nádvoříčko, odkud jsme vyrazili. Tam mě opět na toho koně vysadili, jenomže to už jsem zavolal produkci a povídám: Tady musí být minimálně tři řady lidí, kteří se budou držet za ruce a nepustí toho koně se mnou z brány ven! Produkce zařídila, co jsem žádal, kůň se mnou udělal dva kroky - lid se rozestoupil, brána se otevřela a kůň se mnou uháněl oranicí, polem, lesem, alejí, přeletěl všechno a dospěl se mnou až k tomu potoku, kde jsem měl první setkání se svou jmenovkyní Janou Dítětovou. Když to přátelé v kině viděli, říkali mi: Prosím tě, jak ty jezdíš - to je neuvěřitelné! Přirozeně, já tehdy udělal dva kroky a pak to za mě jel profesionální žokej, ovšem já jsem se svou vrozenou skromností všem tvrdil: Viděli jste to? Inu - kdo umí, umí!"
Zdeněk Dítě ve filmu Pytlákova schovanka
Druhý film o němž se pan Dítě rozpovídal byla Pytlákova schovanka . . .
"Moje životní filmová role mě ovšem tehdy teprve čekala! Byl to Pavel Sedloň. Pytlákova schovanka. Parodie. Ono se to lehce řekne, ale jak se hraje taková parodie? A tak tehdy došlo k nevídané, jedinečné situaci, kdy herci žádali na barrandovské produkci, aby je bez nároku na honorář vozila do ateliérů podívat se, jak ten Martin Frič tu parodii vlastně vyrábí. Nu a tam jsme byli svědky toho, že nikdo žádnou parodii nehrál, že všichni hráli smrtelně vážně a pouze situace z toho nakonec dělaly parodii. Příklad: Oldřich Nový a Hana Vítová sedí v jedoucím vlaku, v kupé, a mají spolu milostný rozhovor. Hráli ho opravdu vážně. Jenomže mezi nimi byl koš ve kterém seděla husa a Oldřich Nový tu husu po celou dobu hladil po hlavě. Lidi v kinech řvali smíchy. Ovšem jenom polovina, druhá půlka je okřikovala a pohoršené se divila, čemu se smějí, vždyť je to přece úplně normální. A Pavel Sedloň? Byl to Martin Frič, kdo přišel s tím, že bych měl dostat takový příčesek á la Kubelík. Potom mě dlouho zkoumal a nakonec dal rozkaz: Oholit obočí! Tak mi oholili obočí a skutečně, ty moje oči dostaly tak nepředstavitelně pitomý výraz, že kolegyně Jarmila Smejkalová, která tam hrála a měla v jednu chvíli říct: Pavle, vy máte tak věrné oči, ještě dlouho po záběru řvala smíchy. Krom toho jsem ještě sám přišel navíc s něčím, co jsem znal z divadla: Sroluje se do ruličky kus papírové vaty, vloží se do úst před dolní přední zuby, ta vata vám přilne z druhé strany ke rtu, takže můžete mluvit, můžete zpívat, můžete hrát na housle a výsledek - maska Pavla Sedloně jak má být - je dokonalý."
Zdeněk Dítě si tenkrát sebou do Ostravy přivezl i několik fotografií z dětství. Když jsme dotočili, přišel za mnou a povídá: "Tu máte, třeba je někdy ještě využijete. Já už sotva."