DUCHÁČ MILOSLAV (1924 - 2008)

Smuteční oznámení

S Miloslavem Ducháčem o Werichovi, Cortésovi a Vlachovcích
Ke schůzce se spoluautorem písní Jana Wericha či Rudolfa Cortése (Nerýmovaná, Hodné štěně, Už bude šest, Láska bez hádky, Dobrou noc, Až budeš má, Lavička v jasmínu, Čas borůvkových koláčů a mnoha dalších), klavíristou, aranžérem a dlouholetým tajemníkem Karla Vlacha, Miloslavem Ducháčem, mě vedla zvědavost - otázky, na které jsem neznal odpověď ani po přečtení báječné knížky s pečlivě zpracovanou podrobnou dokumentací orchestru: Karel Vlach - 50 let života s hudbou, kterou Miloslav Ducháč napsal společně s Lubomírem Dorůžkou.

Miloslav Ducháč (vpravo od J.Suchého) při křtu knížky Werich, Cortés a Vlachovci, v r. 2006.

Křest knihy

Sešli jsme se v útulné pražské kavárničce Strop Café s tím, že po předchozích několika letmých setkáních a telefonátech jsem nabyl mylného dojmu, že s málomluvným, zádumčivým slavným muzikantem budu hovořit slabou půlhodinku. Vyšly z toho nakonec hodiny tři a v nich - mimo jiné - i odpovědi na následující mé otázky.

Pane Ducháči, ze soukromého archivu Karla Vlacha prý pochází nahrávka, pořízená kdysi dávno při jakési příležitosti pro Jana Wericha. Před léty jsem dostal její kopii a z ní jsem poprvé pochopil, že se ve vztahu mezi Janem Werichem a Vlachovci musely odehrávat - slovy pánů V + W - velikánské srandy. Pokusil jsem se o přepis textu, který byl napsán na melodii písničky Babička Mary:

Na beton je dycky jen ta deska
Nahraná kapelou nalitou
Když máš tvořit, tak se musíš napít
Nepomůže ani Manitou
(Manitou)
Dneska ale kapela se chvěje
Žízeň trýzní zvadlé postavy
Bílý pán je jediná naděje
Ten je zas na nohy postaví

Pane Werich dejte na to,
Vždyť ty prachy nejsou zlato
Fla-ška se neztratí
Jedna ku padesáti
(sbor: Flaško má!)

Jen se kouknou
Jak se třesem strachy
Krk je suchej, jak vod plamenu
Když Jim čeká až dostane prachy
Aby moh´ skočit do Pramenu

Ref.:
Werich, náš zlatej Werich,
Proč nedá sakra flašku
Když má nabitou tašku!
Jeníček Werich, fousatej Werich
Musí dát flašku smečce
Ať chce či nechce

Dopijem a desku uděláme
V každý putyce to budou hrát
(až do rána!)
Jen vám eště malou radu dáme
Když nás máte prej tak hrozně rád
(řekla Jana!)

Jestli chcete desku pro fajnšmekry
Tak by asi věci prospělo
Hodit místo jedný hned dvě flašky
Pak teprva by to prdělo!

Jaký to ztřeštěný nápad?
Kam jste pane Werich zapad?
A-ni rady drahý
Dohnala nic nespraví
(nespraví)

Vždyť nás znáte, když prachy nemáte
Tak si zodpovědnost neberem
Zkrátka buď nám ty dvě flašky dáte
Jinak se vám na to vyserem

Jóóóó. . .
Ref.:
Werich, náš zlatej Werich
Je konec, milý příteli
Stejně i Ford je v prdeli
Společně s námi
Jak dobrý známý
Vožralý poblitý
Vzal k sobě Manitý -ý-ý-ý-ý!
Pane Werich, dej abyste přistoupil na ten ztřeštěný nápad
a dal jim jednu flašku, ne-li víc!

Co mi o nahrávce téhle písničky můžete říct?

DUCHÁČ MILOSLAV

"Mohu vám říct to, že jsem byl jedním z jejích spoluautorů. Je z doby, kdy měl Jan Werich narozeniny v divadle ABC a my ji v Supraphonu natočili jen pro něj, samozřejmě. Autorem textu je Josef Poslední,
aranžmá jsme dělali spolu s Vlastimilem Hálou a zpívají to muzikanti od Vlacha. Kytarista, který je doprovází, byl Vladimír Tomek."

Byl jste u toho, když tenhle váš dárek Jan Werich poprvé uslyšel?

"Určitě se to odehrálo v Divadle ABC, ale mám dojem, že já u toho tenkrát nebyl. Byl jsem jen u toho, když se to připravovalo, když se to zrodilo. . ."

Předpokládám, že v textu je "Dohnalem" míněn Jaromír Dohnal, ředitel Divadla ABC, "Jana" je míněna Werichova dcera a "Ford" bylo asi auto, o které tenkrát pan Werich nejspíš nějak přišel, že?

Například?

"Například když se v ní zpívá o Dohnalovi, tak se ozve pojednou takový trochu pozměněný hlas. To šlo o imitaci Dohnalova hlasu, tak on totiž mluvil. Já tu desku mám dodnes, originál. Dokonce jsem měl za to, že je to dnes už jediný exemplář, ale jak se ukazuje, tak není. . ."

Pane Ducháči, vysvětlete mi ještě prosím, jak vznikala písnička Nerýmovaná. Tiskem vyšla kdysi v malém notovém vydání, pár let po sobě, s uvedením nejprve dvou autorů, Voskovce a Wericha, a podruhé s uvedením autorů Jana Wericha, Miloslava Ducháče a Vlastimila Hály. Co se to tenkrát kolem té písničky dělo?

"No, dělo. . . Možná, že to je výraz, který se dá celkem použít, i když je trošku nadnesený. Text písničky Nerýmovaná vznikl v době, kdy byli Voskovec s Werichem v Americe. Tam ho Werich napsal. A jak možná víte, tak textaři, když tvoří bez muziky, tedy když text vzniká dřív než hudba, tak mají obvykle nějaký hudební vzor. On to dělal na nějakou konkrétní americkou písničku, o které nám nedovedl říct ani jaká to byla, ani jak se jmenovala. Vzal si z ní jen tu rytmickou kostru. Když se vrátil do Prahy, tak jednou říkal: ?Hergot, já tam napsal jeden text, s ním musíme něco udělat, toho by bylo škoda.' A pověděl nám tu rytmickou kostru, na kterou text psal. Byla velice jednoduchá, takže my jsme na ten text složili hudbu a udělali k ní aranžmá. . ."

Víte jakou roli při vzniku té písničky hrál Jiří Voskovec?

"To opravdu nevím. Možná, že to byl jejich společný text, možná jen Werichův. Já si osobně myslím, že autorem byl jenom Werich. Je ovšem také možné, že to bylo v době, kdy už tu Voskovec zase být neměl a tak si Werich řekl ? toho už uvést nemohu' a vynechal ho. My na té písničce dělali v době, kdy jsme s Werichem byli v trvalém kontaktu."

Ještě je zvláštní to pořadí, v jakém jste na tom druhém vydání napsaní: Werich - Ducháč - Hála. Je známo, že se nejprve uvádí autor hudby a pak textař. . .

"No, nejdříve to bylo tak, že jsme my napsali hudbu a Werich text. Tak to také brala veřejnost, protože nikdo by si nemyslel, že Werich mohl složit nějakou hudbu. Ale potom to on chtěl nějak převést na jinou míru - dneska vám už neřeknu, jak k tomu tenkrát došlo - ale pravda je, že jsme mu uznali částečný podíl i na té hudbě, protože - jak už jsem řekl - nám předal tu rytmickou stavbu."

Něco podobného asi zažil při spolupráci s Janem Werichem také Zdeněk Petr, když psal hudbu na text Ten umí to a ten zas tohle. Ve svých pamětech vzpomíná - cituji: "Jan Werich, který si text písně sám pro sebe napsal, zdokonalil v tomto případě tvůrčí metodu, jíž s Voskovcem používali při práci v Osvobozeném divadle: byl to způsob, kterému říkali ?psát na potvoru', rozumějme na jistý rytmický model, někdy dokonce na rytmus některé cizí písně. Werich, který jakožto muzikální člověk měl jistý dar zpěvnosti, přinesl tentokrát spolu s úvodními verši i základní melodický nápad a pochopitelně trval na tom, aby skladatel celého čísla z něho vyšel. Neuspěl se svým požadavkem u Kalaše (autora filmové hudby Císařova pekaře. Pozn.aut.) protože ten ve Werichově nápěvném motivu nacházel jistou podobnost s jednou ze svých písní pro Pevecké sdružení kocourkovských učitelů (. . .) a požádal nakonec o spolupráci mne. Pokládal jsem Werichův požadavek zaoprávněný a přirozený, jeho melodický nápad za logický, takže jsem nabídnu rád přijal. (. . .) Protože jsme se s Janem Werichem o práci na písničce podělili rovným dílem (bylo mi dopřáno zasáhnout trochu i do textu), představoval jsem ji vždy jako naše společné dílko, přičemž jsem Jana Wericha jako autora uváděl na prvním místě. . ."

Byl to asi podobný případ, že?

"No. . . nebyl. Protože my jsme se na textu Nerýmované nepodíleli. My jsme se tenkrát pouze domluvili na tom, jak bude písnička nahlášena na OSA (Ochranný svaz autorský. Pozn.aut.). to znamená: Hudba Ducháč, Hála, Werich, a text Werich. Werich má prostě na té hudbě třetinový podíl, i když se to nikdy takhle veřejně neoznamovalo."

Pan Werich byl velmi dobrý obchodník. . .

"Jistě, ale to je dobře!"

A jaký byl Jan Werich zpěvák? Šlo o takzvané herecké zpívání?

"Já bych tomu neříkal herecké zpívání. Musím říct, že Werich byl velice muzikální. Pod pojmem herecké zpívání se mohou skrývat takové dvě hlavní vlastnosti: Jedna je, že zpívá herec, který moc zpívat neumí, ale dá do toho herecké umění a tím tu písničku dostane na zajímavou úroveň. A pak může být druhý náhled, který říká, že to ten herec nejen že dobře zazpíval, ale ještě tomu navrch dal to herectví. Já si myslím, že u Wericha šlo ještě o něco víc, než jsou tyto dvě vlastnosti. Za prvé - on byl autorem toho co zpíval, což mu umožňovalo vyjádřit obsah i tou formou pěveckou. A navíc zpíval bez problémů. Je možné říct, že to, co zpíval, vlastně uměl celá léta. Když se vrátil z Americky, tak jsme s ním natáčeli všechny písně, které se daly natáčet a které on už měl třeba pětsetkrát ozpívané. Takže tam nebyl žádný problém. Technický absolutně ne. A mimo to, že to měl technicky zvládnuté, dal tomu i ten výraz obsahu a navíc i ten výraz sebe samého, jako Wericha. Takže já ho považuji za velmi schopného interpreta! Nemám, co bych mu vytknul. Neslyšel jsem od něho věc, kterou bych neznal, ale věřím tomu, že i kdyby zpíval něco zcela nového, tak že by byl vždycky perfektně připravený."

Ovšem taková Cecilie, vaše Hodné štěně anebo Baurova Veška a bleška, to nebyly písničky, které by měl zase tak moc ozkoušené. . .

"Jo, to máte pravdu. Takže Cecilie - v její interpretaci měl svůj vzor, tím byl americký komik Jimmy Durante, který tu píseň zpíval v originále. Duranta Werich miloval a v něm se, mám pocit, i trochu viděl. U Vešky a blešky to bylo zase trochu jinak, protože její hudba byla pro Wericha přímo napsaná. Složil ji Jirka Baur na text, který napsal Werich před tím. Šlo o jeden z mála případů, kdy se dodatečně zhudebnil text Werichův. Jirka ho hudebně zvládnul sice jiným způsobem, než by to dělal Ježek (také to bylo v jiné době, že) ale myslím, že se do něj trefil docela dobře. A Werich celou písničku ještě zhodnotil tím svým projevem.
Nu a pak tu bylo Hodné štěně. . . Já nevím, k tomu se nedá nic říct. V textu byly takové ty Werichovy tajenky (i když vlastně ani ne moc tajenky, ono to bylo celkem jednoznačné) které se mu nejdřív promíjely, ale velice brzy se mu zatrhly. Ta písnička se vlastně celá léta letoucí nemohla vysílat, ani vydávat!"

A pane Ducháči, co mi můžete říct o době, kdy Jan Werich přestal v Divadle ABC hrát a Karel Vlach začal uvažovat, že se vrátí zase do Karlína?

"Tam vznikla situace, že se pojednou nevědělo, co bude s tím divadlem dál, když tam nebude Werich. Co se bude hrát? A Vlach byl v situaci, kdy musel uživit svou kapelu, musel mít jistotu, že bude jeho kapela někde zaměstnaná. V té době prakticky ani nebyla jiná možnost, než to divadlo. Ne, že by Vlach trpěl na divadlo, ale jinou možnost prostě neměl. Do rozhlasu nemohl, tam už rozhlasový orchestr byl. Navíc rozhlas byl pro něj vedlejší příjem a o ten by přišel, kdyby tam byl zaměstnaný. Takže musel uvažovat zase jen o divadle, ve kterém by ta kapela byla nadále i výhledově zajištěna. V ABC tou dobou už žádná jistota nebyla. Vědělo se, že odchodem Wericha se změní vedení, Byl tam sice Horníček, ale i ten brzy pak odešel, a najednou se ukázalo, že tam ta muzika být nemusí. Začala se dělat činohra. . ."

Když už jsme se dostali ke Karlu Vlachovi: Někdo mi kdysi říkal, že měl pan Vlach obrovskou diskotéku, police s deskami že měl doma po všech stěnách. Je to pravda? "To je naprostý výmysl. Protože když ještě žil v té Závišové nyní Chvalové ulici, tak to měl tehdy malý byt - jen jednu místnost! Byla tam předsíň, doleva kuchyň a doprava ta jeho místnost. Nic jiného neměl. Tam stálo malé křídlo, psací stůl, židle a na stěně malá, zasklená knihovna, kde měl dole různé šanony a nahoře knížky. To množství desek, o kterém hovoříte, samozřejmě existovalo, jenomže doma jich měl tehdy jen pár, jednu malou řadu. On se totiž někdy na konci čtyřicátých let rozhodl, že všechny desky, které natočil a které neměl kam dát, dá do muzea. Nabídl je tehdy Muzeu české hudby což oni s díky přijali s tím, že kdykoliv bude v budoucnu nějakou z těch desek potřebovat, tak si tam pro ni může přijít."

Někteří z Vlachovců se věnovali, podobně jako Jan Werich a Rudolf Cortés, rybaření. Patřil jste také k těm co rybařili?

(5 - 2008)