Když jsem se zadíval na jednu z mnoha novoročních gratulací, které se mi nahromadily na stole do začátku roku 2011, všiml jsem si, že péefko Divadla Spejbla a Hurvínka, které mi poslala paní ředitelka Helena Štáchová (známá též jako představitelka Hurvínkovy Máničky), zároveň oznamuje všem, že tomuto divadlu bude už osmdesát let! V tu chvíli se mi vybavilo jedno krásné setkání!
V ostravské televizní Kavárničce dříve narozených jsem kdysi jako hosta zpovídal PRVNÍ Hurvínkovu Máničku - paní Anči Kreuzmannovou ! S jejím hlasem se dodnes můžete setkávat na starých gramofonových nahrávkách ze třicátých let, na nichž je partnerkou "otce" Spejbla a Hurvínka, profesora Josefa Skupy.
Anna Kreuzmannová, sestra známějšího herce Františka Kreuzmanna, zasvětila svůj život loutkovému divadlu. Do důchodu odcházela z pražského Ústředního loutkového divadla v roce 1968. Jenomže o dvacet let později se stalo něco neuvěřitelného - paní Anna (které se však neříkalo jinak než Anči) se pojednou stala vyhledávanou filmovou herečkou! Její vůbec první film se jmenoval Vlastně se nic nestalo a v roce 1988 ho natočil režisér Evald Schorm. Ještě téhož roku ji obsadil do svého filmu The Reggedy Rawney režisér Bob Hoskins. A s nabídkami filmových roliček jakoby se roztrhl pytel! Paní Anči v roce svých 90.narozenin hrála dokonce hned ve třech filmech. Byly to snímky Oznamuje se láskám vašim (rež. Karel Kachyňa), kde vytvořila postavu babičky Ulriky-Markéty Hrubešové, Příběh ´88 (rež. Zuzana Hojdová) a Bizon (syrskému režisérovi Morissi Issovi pomáhal s režií Elmar Klos). Do konce života se pak ještě objevila ve filmech Zvláštní bytosti (rež. Fero Fenič) a především v úspěšné muzikálové komedii Šakalí léta (rež. Jan Hřebejk). Poslední rolí Anči Kreuzmannové byla matka v krátkém filmu Mezičas (rež. Karel Koula) kde byl v roli syna jejím partnerem Oldřich Navrátil.
Úžasný život jedné herečky! Náš svět opustila krátce po svých 95. narozeninách. . .
A teď už konečně k tomu našemu setkání v televizní Kavárničce.
Věděl jsem o paní Kreuzmannové, že hrála také na scéně Osvobozeného divadla a že se dobře znala s pány Voskovcem, Werichem a Ježkem. To bylo téma, které mě nesmírně zajímalo. A tak jsem se dověděl nejen o tom, jak se zrodila Hurvínkova Mánička, ale také čeho všeho byla paní Anči svědkem v zákulisí onoho kultovního divadla pánů V + W. Nu a právě o tyto její zajímavé střípky vzpomínek se s vámi chci zde chci podělit. Slovo má Anči Kreuzmannová:
"To jsme hráli s Josefem Skupou v Osvobozeném divadle hru, která se jmenovala Kašpárkova maminka. Zpěvačka paní Boubínová, která u Skupy také hrála, mluvila maminku a já Kašpárka. Kašpárek leží v posteli a naříká, protože je nemocný, maminka ho konejší. Stála jsem nahoře nad jevištěm, odkud jsem Kašpárka mluvila, zatímco loutku vodil někdo jiný. Jak tak mluvím a mluvím takovým tím naříkavým hlasem, běduji, jak je mi špatně, najednou jsem zahlédla stát v portále Wericha. Byl oblečený v tom, v čem tehdy obvykle chodil, v burnusu, ruce v kapsách, klobouk na hlavě. Stoupl si tam a teď se díval - kouká na jeviště, na Kašpárka jak se tam hýbe, zvedne hlavu a podívá se nahoru, kdo že to za něj mluví, zase se dívá dolů na jeviště, zase nahoru. . .. Nevěřil, že to mluvím já. A já byla pyšná, že se Werich přišel podívat a že mě slyší!
Nu a toho večera se stala ještě jedna událost. Bylo po představení a Skupa mi povídá: "Poslechněte, Andulajs, když jsem vás teď tak slyšel mluvit toho Kašpárka, tak mě napadlo, co kdybychom udělali loutku holčičky, kterou byste mluvila? Možná, že by vám to šlo. Ovšem nebyla by to Hurvínkova sestra, nýbrž jeho kamarádka!" Řekla jsem: "Já nevím. . .", ale on naléhal: "A zkusila byste to?" Já povídám: "Nu, zkusila. Ale jak jste na to přišel?" A Skupa na to: "Jel jsem tuhle s kamarádem do Budějovic a on měl s sebou dcerušku, asi šestiletou. A ona celou cestu pořád něco brebentila. Tak mě napadlo, co kdyby měl Hurvínek právě takovou kamarádku?" - "Skupco," přemýšlela jsem už nahlas, "já bych ovšem potřebovala napřed vidět tu loutku." Tak jsem ji po čase viděla a začala jsem pro ni hledat rejstřík. Povídám si: Pokusím se, pokusím se... no, po té bábě a všech těch čarodějnicích, nevím. Snad by to ale přece jenom šlo. Zkusím to! - Tak jsem zkoušela, hledala a najednou vyplul ten hlas a já hned běžela za Skupou a říkám: "Skupco, stačilo by, kdybych to mluvila takhle?" A předvedla jsem mu to. Nu a od té doby už jsem byla Mánička. . .
Ale abych se vrátila ještě jednou k tomu Osvobozenému divadlu, kde jsme občas hostovali pro děti. V baru u divadla jsem se jednou sešla náhodou také s Jaroslavem Ježkem. Seděl tam sám, posmutnělý, když mě ale uviděl, zavolal: "Máničko! To mám radost, že tě vidím! Pojď na chvilku ke mně!" Nechal nám oběma nalít koňak, dali jsme si pusu a já pak za chvíli musela běžet domů. Tak jsme se rozešli, aniž bych tušila, že je právě před útěkem do Ameriky a že už ho v životě nikdy neuvidím."
Home
site maps
contact