Měl humor Osvobozených, vždyť byl spolužákem Jiřího Voskovce a Jana Wericha v pražské Křemencově ulici; byl nejen členem jejich divadla, ale díky jim stál také poprvé před filmovou kamerou - v komediích V + W "Pudr a benzin" a "Peníze nebo život". My ho však ve filmu začali pozorněji vnímat až o něco později, počínaje rolí profesora Šedy v "Cestě do hlubin študákovy duše". Hrál vždy přísné muže, ať už profesory, generální ředitele, rady, přednosty či vysoké vojenské šarže. V soukromí však měl krásný, suchý humor. Domnívám se, že jediný z jeho žáků, který nejenže nepřestává připomínat tuto velkou hereckou osobnost, ale dovede ji také kouzelně imitovat, je Jiří Krampol. Na DAMU byl Nedbalovým oblíbencem. Pan profesor ho oslovoval: "Krampoule!" Když jsem s Jiřím Krampolem natáčel rozhlasové Nostalgické muzeum zábavy, nebylo možné se na jeho pana profesora nezeptat, vzdor tomu, že už některé historky říkal snad tisíckrát. Dvě jsem z něj vymámil i u nás, v Šemánovicích, kde své zábavné pořady pro Český rozhlas 2 natáčím už řadu let. Jiří Krampol mi ochotně vyhověl a tak si ho bez dovolení dovolím zde citovat:
"Byl mým pedagogem na DAMU, výborný herec a člověk se zvláštním smyslem pro humor. Měl nás žáky doopravdy rád a s oblibou s námi chodil i do restaurací, kde jsme debatovali o probírané látce a kde nám říkal, co jsme kdo dělali dobře a co špatně. Jednou jsme zkoušeli Shakespearovu hru "Jak se vám líbí" a protože nám chyběla jedna postava, hrál s námi student nižšího ročníku, Ladislav Křiváček, který byl cholerik. Servírka přinesla pivo a na Křiváčka zapomněla. Křiváček se strašně rozčílil a začal na ni řvát: "Přines mi okamžitě to pivo, honem, dělej!" Šokovaná servírka se rozbrečela a obrátila se na profesora Nedbala: "To máte pěkně vychované žáky, pane profesore!" Nedbal nehnul ani brvou, otočil se na mě a povídá: "Krampoule, objednej si pivo!" Tak já říkám: "Slečno, prosím vás, byla byste tak laskavá a přinesla mi pivo?" Na to Nedbal zakýval spokojeně hlavou a pravil: "Tak vidíte, slečno - Krampoul , to je můj žák! Křiváček je žák paní profesorky Fabianové!"
A tady je tedy ještě jedna historka: První televizní inscenace, ve které jsem hrál, byla z doby okupace. Hlavní roli v ní měli Jan Pivec a Petr Haničinec. Mladé odbojáře jsme představovali Ladislav Mrkvička, Jiří Bednář, Václav Sloup, Jan Tříska a já. Režii měl František Filip. Po prvním natáčecím dnu jsem musel jít za panem režisérem s prosbou: "Pane režisére, my zítra nemůžeme přijít, my totiž máme hodinu herectví a pan profesor Nedbal nás na natáčení nepustí." To ovšem zaslechl Jan Pivec a hned si na mě ukázal: "Pojď sem, mladej! Kdo že tě to nepustí?" Já na to: "Pan profesor Nedbal." Pivec spráskl ruce: "Jéééžiš, tak Miloš je profesor? A kde učí - snad nééé na konzervatoři?!" - "Ne, Mistře, na divadelní fakultě Akademie múzických umění." - "No ale to je ještě horšííí! Tak Miloš učí herectvííí... To múzy pláčou! - A co vás učí, kluk nešťastná plešatá? Vždyť hovno umí!" Druhý den ve škole říkám Miloši Nedbalovi: "Pane profesore, musíte nás zítra na to natáčení pustit. Mistr Pivec se hrozně rozčiloval, když jsme se omlouvali." Nedbal se zarazil a zvedl oboří: "On v tom Honza hraje? A co tam hraje?" Odpověděl jsem: "No přece hlavní roli." - "Honza Pivec hraje hlavní roli???" divil se pan profesor dál. " Jak může hrát hlavní roli, když hovno umí!"
Tolik tedy dvě z mnoha vzpomínek někdejšího studenta profesora Miloše Nedbala, Jiřího "Krampoula". . .
Já sám jsem s panem Nedbalem mluvil bohužel jen jednou a to ještě po telefonu. A musím se přiznat, že se mi do toho telefonátu tenkrát moc nechtělo. Bál jsem se. Psal jsem ovšem pro časopis Kino velký článek k nedožitým osmdesátinám režiséra Martina Friče a vzpomínku pana Miloše Nedbala jsem tam chtěl mít. Překvapilo mě, jak po té, co se mi v telefonu ozval svým typicky přísným hlasem, změnil pojednou tón, zvláště když jsem mu vykoktal své přání. Nebyl strohý, naopak, aniž bych na něm loudil nějakou "veselou historku", hned si jednu krátkou vybavoval a se smíchem (!) mi ji vyprávěl. Ruka mi kmitala po papíře a tak jsem po našem rozhovoru měl nakonec půvabnou vzpomínku na oblíbeného režiséra Friče, kterou jsem svůj článek tehdy mohl uzavřít.
"Tenkrát se tradovala taková historka od šmíry," začal pan profesor Nedbal vzpomínat. "To byla jedna malá divadelní společnost, tak malá, že sám pan ředitel hrával dvě role najednou - Kozinu i Lamingera. Jako Kozina odešel ze scény, vrátil se jako Laminger a povídá: "Holky, jste ňáký bledý, nebyl tady Kozina ?" Martin Frič tuhle historku miloval a strašně se jí smál. Kdykoliv jsme se potkali, třeba když přijížděl na Barrandov, vytočil okénko v autě a se smíchem na mě křičel: "Holky, jste ňáký bledý, nebyl tady Kozina?" - Musím říct, že jsem měl to štěstí, že svou první závažnou roli ve filmu jsem dostal právě u Martina Friče. Byla to role profesora Šedy v "Cestě do hlubin študákovy duše". Frič uměl vytvořit krásnou pracovní atmosféru. Natáčení s ním nebyla pro nás, herce, jenom práce, ale také velká zábava a potěšení..."
Poprvé a naposled jsem stál tváří v tvář panu Miloši Nedbalovi, když promluvil na pohřbu Jana Wericha. Oznámil všem přítomným přání, které pan Werich uvedl v závěti - aby se nad jeho rakví nemluvilo. Nakonec dodal dvě dojemná slova: "Sbohem, Jenoušku"
Sešli se spolu v hereckém nebi o dva roky později, na den přesně, 31. října 1982.