PERGL Tomáš (1949)

Tomáš Pergl

Zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista. Už jako dítko jezdil na chatu do osady Údolí děsu, což byla stará trampská osada, založená roku 1919, druhá nejstarší po legendární Ztracence. Tatínek Pergl tam začal jezdit krátce po jejím založení. Když byly Tomáškovi pouhé dva měsíce, už ho bral s sebou. Jak známo, tenkrát nebyly ani magnetofony, ani videa, ani počítače, v Údolí děsu dokonce nebyla (a dosud není) ani elektřina, takže tam bylo vždy jen na lidech samotných, jak se zabaví. Znamenalo to, že se hodně sportovalo a hlavně - hrálo se na kytary, na mandolíny, brače, bizarnice a podobné tamburašské nástroje. Nu a k tomu se pochopitelně zpívalo. Tomášův tatínek byl dobrý hudebník, byť se muzicírování - kromě trampského brnkání - nijak jinak nevěnoval. Hrál na kytaru, na mandolínu a na housle.

"Ne že bych byl nějak zvlášť pilnej, to teda rozhodně ne, ale když kolem tebe všichni hrajou a zpívají, máš snahu se k nim přidat. A když ti to nejde, tak se to holt musíš naučit. Takže já jsem ve svých šesti letech už uměl zazpívat i zahrát hned několik trampských songů," vyprávěl mi můj rozhlasový kolega. "Protože jsem byl dle soudu druhých hudebně nadán (měl jsem být po kom - skladatel Leopold Korbař byl bratr mé maminky), přihlásila mě tedy maminka na hudební školu, na hru na klavír, kam jsem s krajním sebezapřením docházel asi do svých dvanácti let, kdy nakonec všem - mnou počínaje - došla trpělivost a mé klavírní trápení bylo ukončeno. Když už jsem se zmínil o Leopoldu Korbařovi, čirou náhodou, zcela bez jeho přičinění, mi v pozdější době nechali nazpívat jeho největší hit Je na západ cesta dlouhá. Byla to první písnička, kterou v životě napsal! Její nápěv ho napadl, když čekal ve Starých Splavech na vlak a představoval si rytmus jeho kol, jedoucích přes pražce..."

Po základní škole šel Tomáš Pergl na silnoproudou průmyslovku. O nějakém povolání spjatém s hudbou vůbec neuvažoval, jen stále vesele šmidlal na kytaru v Údolí děsu, na vodách, při táborácích, mejdanech a v neposlední řadě, pochopitelně, i po hospůdkách. Pak ho ovšem za jeho zády maminka přihlásila na pěveckou soutěž, která se konala ve vinohradském Radiopaláci (pro zajímavost - hráli na ní shodou okolností i začínající Rangers), a tam Tomáš skončil druhý. "Pak jsem se zúčastnil ještě soutěže Šance (tehdá ještě Chance) pro vás v Lucerně," vzpomíná po létech. "To bylo v roce, kdy Karel Gott vyhrál poprvé Zlatého slavíka; měl tam zpívat jako host a přišel hrozně pozdě, protože to své vítězství den předtím velmi oslavoval a nemohli ho potom vzbudit. Soutěže Šance pro vás jsem se zúčastnil i v letech 1968 a 1969, ale žádnou cenu jsem nezískal, jen jsem se v obou případech propasíroval do pražského finále. Nu a pak jsem se, už ani nevím jak, přihlásil na soutěž Talent 1969, kterou jsem vyhrál. Vím, že to tehdy uváděla ve své televizní premiéře Saskia Burešová a že rok na to, v roce 1970, tutéž soutěž vyhrála Jitka Molavcová. Tehdy jsem také skončil průmyslovku a šel dělat do Elektromontážních závodů elektromontéra, neboť se s mojí "kariérou" nedělo nic. Pak ovšem nastala doba, kdy jsem měl jít na vojnu a přes dvouleté kličkování se mi nepodařilo sehnat modrou knížku. Tak jsem se šel zeptat do AUSu, jak to tam vypadá. Přišel jsem tam v poslední den konkursů a měl jsem štěstí. Konkurs jsem - ani nevím jak - udělal a o "vojnu" bylo postaráno... K tomu jednu perličku: po vojně jsem chtěl modrou knížku, a tak jsem navštívil příslušnou vojenskou zprávu. Pozvali si mě k nějaké lékařské komisi, ke které mě ale ve finále ani nepustili s tím, že už nějakou tu zdravotní úlevu mám. Vrátili mi vojenskou knížku, kterou si předtím ode mne vyžádal,i a řekli mi, že mi tu úlevu potvrdili. Odcházím domů, letmo listuji onou knížkou - a co nevidím? Razítko Vojenské správy, odpovídající datum a přes to propiskou napsáno: "Schopen jako zpěvák!" No uznej - to jen tak někdo nemá!"

Krom zpěvu jsem u Bartáka hrál i na piáno - to teda byla drzost, to ti teda řeknu - a začali jsme ovšem i točit pro rozhlas nějaké písničky. Pak jsem byl natáčet nějakou skladbu v Ostravě v rámci soutěže Písničky pro Hvězdu a tam mi šéfdirigent Ostravského rozhlasového orchestru Pavel Staněk nabídl, zda bych nechtěl u něho sem tam něco natočit. Což jsem uvítal a následně do Ostravy jezdil pravidelně až doby, kdy byla tato kapela rozpuštěna. Natáčel jsem tam hodně své vlastní autorské počiny i písničky od Drahoslava Volejníčka a dalších ostravských autorů a moc rád na toto období vzpomínám. Byla to velmi radostná, kolegiální a zákulisními machinacemi nedotčená spolupráce."

S Ostravským rozhlasovým orchestrem, zkráceně zvaným ORO, stačil Pergl natočit asi sedmdesát titulů, z toho téměř dvě třetiny svých vlastních písniček. Řadu věcí nazpíval rovněž v Praze za doprovodu TOČRu neboli Tanečního orchestru Československého rozhlasu. Nezdráhal se ale ani vypomoci, když bylo třeba, i ve sborech. Tak zní jeho hlas i na dvou deskách Karla Gotta, stejně tak v nahrávkách, které nazpívali Pánkovci, tedy Sbor Lubomíra Pánka. Na tuto práci, nad níž by mnozí ohrnovali nos, vzpomíná ještě dnes jednoznačně:
"Skvělá škola!"
Jako by toho neměl pořád dost, přihlásil se Tomáš nakonec ještě jednou na Lidovou školu umění - tentokrát na obor skladba a dirigování u Harryho Macourka a Karla Fialy. Když na to přijde řeč, opět se nadšeně rozpovídá: "Zajímavá zkušenost! Například tohle se ti bude líbit: Měl jsem jednou Harrymu Macourkovi přinést na hodinu nějakou vlastní skladbu daného žánru a já přinesl něco, co se, upřímně řečeno, ani mně samotnému moc nelíbilo. Harry to hrál a taky měl jisté výhrady. Omlouval jsem se, že mě prostě nic nenapadlo, a on se na mě tehdy obořil slovy: "Invence? Invence neexistuje! Já jsem chtěl, abys napsal nějakou pěknou muziku!"

Tomáš Pergl s Karlem Vlachem

Taky jsem se dal - už ani nevím jak - dohromady s orchestrem Karla Vlacha. Nahrál jsem s ním několik písniček, některé i své vlastní (první písnička se jmenovala Rýmy na pijáku, tu jsem nazpíval v roce 1978). Když se to ale začalo slibně rozjíždět, Karel Vlach bohužel umřel. Ještě jsem pak nahrál pár věcí a objel několik štací s Jaroslavem Dřevikovským, ale to už nějak nebylo ono."

Skončila sláva big bandů - swing už oslovuje jen pamětníky. Dnešní "populár" je poněkud o něčem jiném. Leckdo ze starších zpěváků a zpěvaček zatrpkl, jiní se snaží současným trendům přizpůsobovat (výsledky však ve většině případů nejsou příliš šťastné); ostatní přijímají realitu takovou, jaká je.

Tomáš Pergl je sluníčko, stále s úsměvem na tváři. Má k tomu důvod. Co že ho drží v dobré náladě a optimismu?
"Vším, co jsem ti o své minulosti řekl, se nikdy nepřestalo prolétat jako nit moje trampsko-tábornicko-hospodsko-vodácké "pidlikání", ve kterém jsem, neskromně řečeno, dosáhl docela slušných výsledků. Při hraní s kamarády dokážeme obsáhnout všechny žánry. Není to sice žádné velké umění, ale nečiní mi žádný problém hrát třeba dvanáct hodin v kuse prakticky cokoliv. A tak se obloukem dostávám ke kořenům: Po celá léta jsme na osadě hráli na tu trampskou notu a "propidlikali" jsme se nakonec až do studia, kde jsme se souborem osady Údolí děsu nahráli řadu písniček. Myslím, že jsme odvedli pěkný kus práce na to, že jediným alespoň částečně vzdělaným muzikantem jsem tam byl jen já. Nevím, zda je to muzikantské prokletí, ale dopadl jsem stejně jako kapelník Franta Hacker z KTO - z něj udělali šerifa Ztracenky, ze mě šerifa Údolí děsu!

Před čtyřmi lety jsme s koncertní a nahrávací činností přestali a já si založil skupinu Eldorado. S ní se nahráváním a vším, co s touto činností souvisí, pinožím dodnes. Vůbec to není o uživení se hudbou! Charakterizoval bych to nejspíš slovy: Staří pánové se baví..."
Tak taková je tedy minulost, současnost a veselá budoucnost sympaťáka Tomáše Pergla.
Co ještě dodat? Snad bych mohl na úplný konec připojit ještě stručné curicullum vitae jeho kapely. Už také proto, že v něm možná někdo z vás objeví ještě další známá jména muzikantů, která se ve sdělovacích prostředcích už neobjevují tak jako kdysi. Ale pozor! Žádné vzdechy, žádná politování! Opovažte se! My jim všem totiž můžeme jen a jen závidět.
ELDORADO: skupina tradiční i netradiční trampské písně.
PROČ? Protože na světě je obecně málo kamarádství, romantiky, písniček a srandy.
TRADICE: Údolí děsu na Berounce, domovská osada Tomáše Pergla, byla vždy spojena s trampským muzicírováním a právě tam Pedro Mucha, Algi Škach, Sako Pancner anebo textař Miroslav Heller napsali svoje nejlepší písničky, které se tradují z generace na generaci a hrají se dodnes. Na to všechno navazuje Tomáš Pergl a celé Eldorado.
VZNIK: Jaro 1998 v blíže nejmenované restauraci.
PŮVOD A KÁDROVÝ PROFIL:
Tomáš Pergl - kapelník, zpěv, mandolina, brač, akordeon a další strunné nástroje.
Petr Šplíchal - bicí nástroje, "zpěvák písní deklamačních", příležitostný "foukací harmonikář" a kytarista. Principál amatérského divadélka Řešeto, bavič a recesista. Hlasový rozsah v intervalu prima. Začínal jako zvukový mistr v Českém rozhlase, dnes podobně jako Pergl režisér ozvučení. Dříve skupiny Pacifik a Taxmeni. Organizace srandy všeho druhu.
Ivan Černý - doprovodná kytara a zpěv, dříve společně s Perglem v kapele Údolí děsu.
Zdeněk Sadovský - sólová kytara a zpěv, dříve orchestr Zdeňka Bartáka staršího a různá bigbeatová uskupení. Nyní rovněž patentový úředník. Petr Zadina - kontrabas. Působil ve skupinách Toronto, Brontosauři (hrál s bratry Nedvědy na Strahově - nejistou budoucnost v této kapele vyměnil za jasnou perspektivu v Eldoradu!) Nyní rovněž projektant.
Vašek Balák - foukací harmonika, dříve skupina Sejf. Má zajímavé povolání: kapitán hasičského sboru.
Nakonec si neodpustím ještě osobní poznámku - už řadu let se s Tomášem zúčastňujeme pravidelně soutěže písní pro děti, DĚTSKÁ NOTA v Mladé Boleslavi.
V roce 2009 jsme to dotáhli už na 2. cenu : Další úspěch v Mladé Boleslavi.

(09 - 2010)