Oldřicha Velena jsem poznal před dvaceti léty, v roce 1992, v ostravské televizní Kavárničce dříve narozených. Padli jsme si do oka a tak jsme se v průběhu dalších let scházeli při nejrůznějších příležitostech - byl mým hostem v rozhlasovém Nostalgickém muzeu zábavy, napsal jsem scénář k jeho televizním Úsměvům kde jej zpovídal Jaromír Hanzlík a od té doby jsem se na něj pak obracel pokaždé, kdy jsem při různých akcích potřeboval "kulturní výpomoc" (toto "pojmenování" se panu Velenovi obzvlášť líbilo). Jsme přátelé a já zde využívám s opožděně příležitosti, abych mu poslal přání především hodně zdraví, neboť - byť je to k nevíře - Oldřich Velen už překročil devadesátku.
eště než mu předám slovo, připomenu vám v jakých filmových rolích jste jej mohli v minulosti vidět. Byli to především hostinští, kriminalisté, příslušníci Veřejné bezpečnosti, předsedové JZD, MNV, ONV, ale také šlechtici a vladaři, jako byli král Vendelín v pohádce Jak se budí princezny, Petr Vok z Rožmberka ve Hře o královnu, anebo Bušek z Velhartic ve filmu Slasti otce vlasti. Byl strýcem Hujerů v Marečku, podejte mi pero!, inspektorem v Rumburakovi, krčmářem v Tajemství hradu v Karpatech - no, mohl bych ve výčtu postav pokračovat ještě hodně dlouho. Jisté je, že největší popularitu získal Oldřich Velen díky televiznímu seriálu Slovácko se nesúdí, na který vzpomíná dodnes nejraději. Ostatně - nechť vám své vzpomínky poví sám:
Oldřich Velen Jozefem Kronerem v TV seriálu Slovácko se nesúdí
"Slovácko sa nesúdí, s přítelem Jožou Kronerem, to byl pro nás životu nebezpečný televizní seriál! Životu nebezpečný proto, protože jsme ho točili v deseti vesnicích, přestože divákům jsme předstírali, že jsme jen v jedné jediné rakousko-uherské, kde tehdy byly ještě všude lidové malůvky, malované žudry, kapličky, kostelíčky, sklípky. Ono to dnes už na jednom jediném místě není a tak jsme museli putovat z dědiny do dědiny. Samozřejmě, že zlé závistivé herecké huby říkaly: "Velen s Kronerem, že hledají motivy? Oni vždycky tu dědinu vychlastají a tak musí jít do druhé!"
Bylo to překrásné filmování, i když - jak říkám - na hranici života a smrti. Protože ti strýci v dědinách si časem všimli toho, že nejsme na place věčně, že máme třeba také hodinu čas, a tak hned za námi - oni nám říkali strýcové, my jim také strýcové - a už zase: "Strýcu Velene, pojď! Vem strýca Kronera a pojďte si k nám do sklípka zakrojiť!" Bylo to pěkné, ale s námi to pak dopadlo špatně. Mně čtyři dny po natáčení museli vyhodit žlučník. (Pan docent, když jsem se ho ptal: Co mu bylo, vždyť já nikdy se žlučníkem nemarodil? - tak mi odpověděl: No, nebylo mu nic, akorát že to byl úplně vožralej žlučník, takovej jsem v životě ještě neviděl!) Kroner si tam uhnal žaludeční vředy a mladičký režisér Petr Tuček, dokonce rodák z Kyjova, to znamená, že v sobě měl už generační protilátky, ten umřel na cirhózu jater.
Tenkrát mi také Jozef Kroner napsal tento Neobyčajný testament: " Kéž by ti, můj drahý příteli, Oldo Velén, tvůj bůh Bakchus dopřál dlouhého skotačivého a radostného života už jenom proto, že sis kvůli němu dal žlučník vyoperovat, abys mohl dále popíjet slastný mok, který tě povznášel nad lidskou zlobu, zášť, závist. Tvé veliké srdíčko si nic takového nezaslouží. Přimlouvám se ti schválně tvou mateřštinou. Josef Kroner..."
Protože vypadám důvěryhodně, tak jsem ve filmech hodně hrál policajty, poněvadž oni podle předpisů takoví mají být, že ano? Ovšem nedělal jsem obyčejné policajty, ale šarže! Vyšetřovatele! Já na to taky velmi hřešil. Nebudete mi to věřit, ale já ještě nikdy neplatil pokutu! Ať provedu, co provedu, vždycky mě samozřejmě zastaví, přijdou k okénku, chtějí říct "vaše doklady", ale když se podívají, tak řeknou: "Jéžiš, pan Velen! Mažte! S takovými šaržemi nechceme mít nic společného!"
Mně se policajti nemohli zeklovat, protože já je prostřídával vraždami. Zajímavá ovšem byla reakce diváků! Třeba jsme natočili seriál Muž, který nesmí zemřít, tam jsem hrál velkou zápornou roli, tři vraždy jsem měl na svědomí, z nichž ta třetí byla nejzajímavější - to jsem jel z Beskyd do Prahy zavraždit plukovníka ministerstva vnitra. Ale to jste neviděli, co já dostal děkovných dopisů! Lidi mi blahopřáli, psali mi k svátku a říkali mi: "Takhle by to mělo bejt!" Národ byl prostě nadšený. Ovšem jedna paní - té bylo devadesát a žila v Čicmanicích za Brnem - mně napsala dopis v podobě jedné dlouhé věty: Milý mistře, já vás tak milovala, vy jste dělal to Slovácko sa nesúdí, vy jste byl můj miláček, já, protože nemám televizor, jsem chodila pěšky přes celou dědinu ke své přítelkyni se na vás dívat, tak jsem vás milovala, ale vy lumpe, vy hajzle, vy dacane, vy vrahu, vy jste nám teď zastřelil činitele! Ona chudinka myslela, že jsme v té době měli jenom jednoho jediného činitele! A nadávala dál, ovšem ke konci dopisu zase měkla, protože si asi říkala, sakra, ono by to zase nebylo dobré si to s ním moc rozházet, a tak tedy končila: Ale já si myslím, že přece jenom ve vás jiskřička dobra zůstala a že se polepšíte, jenomže se nemíním přes celou dědinu chodit dívat, jak se lepšíte, kupte mi barevný televizor a já se budu dívat doma! Tak jsem jí odepsal: Milá paní, já vám barevný televizor koupit nemůžu, vy jste si mě spletla s Robertem Redfordem, my jsme si strašně podobní, ale tady vám posílám dvě stovky, kupte si za ně hodně tvrdý kyselý cukrlata, aby vám dlouho vydržely, a jak se budete chodit přes tu dědinu dívat na to, jak se lepším, tak si je cucejte!"
Oldřich Velen umí vyprávět krásné veselé historky a tak jsem se na něj kdysi obrátil s dotazem, jestli také rád vypravuje anekdoty...
Oldřich Velen při natáčení v Šemanovicích
"Já anekdoty nevyprávím," odpověděl mi tenkrát, "ale jednu mám přece jen velice oblíbenou, protože jsem s ní vždycky zlobil Ljubu Hermanovou. V Egyptě naši archeologové odkryli jednu úplně neznámou hrobku s jedním úplně neznámým, pět tisíc let starým faraónem. Česká věda na místě zapracovala. Začali faraóna masírovat, krev do něho napumpovali, zkrátka - pojednou faraón otevřel oči, posadil se a povídá: Lidi, odkud vy jste? Šéf archeologů říká: Pane faraóne, my jsme z Československa! A na to se faraón rozzářil: Vy jste z Československa? Prosím vás, zpívá ještě Ljuba Hermanová?"
Home
site maps
contact