VÍZNER Jaroslav (1937)

S bratry Jaroslavem a Oldřichem Víznerovými při natáčení veřejné rozhlasové nahrávky v šemanovickém společenském minicentru Nostalgická myš. (Foto: M.Richtermoc)

Před čtyřiceti lety, někdy mezi 10. a 20. červnem 1967, bylo krásné, slunečné odpoledne a já seděl u sklenky vína na zahrádce jedné z pařížských kavárniček na bulváru Saint Michel. Pozval mě na ni kamarád, se kterým jsem se v tomhle krásném městě nečekaně setkal - Jaroslav Vízner. Zatímco on tam byl pracovně se souborem Divadla Na zábradlí a vystupoval na scéně divadla Odéon v Kafkově Procesu, já tam byl jako šťastný turista, využívající devizového příslibu k tomu, abych na vedlejší scéně téhož divadla sledoval počínání svého bratra Jiřího, který tu na pozvání J. L. Barraulta uváděl svoji semaforskou Benefici.

O čem jsme si s Jaroslavem u toho vína povídali? Určitě jsme vzpomínali na dobu, kdy jsme se poznali. Bylo to u příležitosti natáčení jakéhosi televizního pořadu pro děti, v němž on hrál a já vykonával svou tehdejší funkci asistenta produkce. Točily se večerní exteriéry u hradu Kokořín. Tenkrát by nás ani ve snu nenapadlo, že se právě tenhle kraj pro nás stane jednou osudným a my se v něm usadíme - on ve vesničce zvané Vojtěchov a já o pár kilometrů dál v Šemanovicích. To, že jsme se kdysi poznali při natáčení pořadu pro děti, nebylo náhodou. Jaroslava tehdy u dětských diváků proslavila hlavní role v první ze série filmových detektivek pro děti, Volejte Martina. (Svého dětského kriminalistu a psychologa Martina si pak zahrál ještě v dalších třech navazujících filmech: U telefonu Martin, Martin a červené sklíčko a Martin a devět bláznů.) Pak jsme také vzpomínali na naše někdejší rozmluvy o svých sourozencích. Já se mu při natáčení svěřoval o svém vztahu k bratrovi, který je o čtrnáct let starší a on mi pak pro změnu vyprávěl o svém o deset let mladším bratrovi Oldřichovi. Myslím, že tak jako já obdivoval sourozence Jiřího, Oldřich tehdy obdivoval sourozence Jaroslava a toužil jít v jeho šlépějích. Chtěl být také hercem. A Jaroslav ho, pokud vím, připravoval ke zkouškám na DAMU.

Jako král Louis XV ve filmu La Bete du Gévaudan (2003)

Když jsme se v Paříži loučili, netušili jsme, že smutné podzimní události následujícího roku 1968 způsobí, že se neuvidíme přes čtvrt století.

Le Colonel ve filmu Boulevard des hirondelles (1991)

Naše setkání na Kokořínsku, kde jsem už byl v devadesátých letech usazen a on se sem se svou manželkou Catherinou přistěhoval, bylo krásně nostalgické. Vrátil se do Čech ze Švýcarska, kde působil nejen jako herec, ale i jako režisér. "Moje režisérská práce byla mnohem bohatší", vyprávěl mi, když jsem se zajímal o jeho působení například v ženevské televizi. "Netočil jsem po celá ta léta jen dokumenty, ale také hrané filmy a inscenace, hudební produkce, varieté, reportáže, režíroval jsem v divadle a psal scénáře a adaptace." Při nahlédnutí do zahraniční filmografie Jaroslava Víznera jsem na Internetu zjistil, jak úctyhodný je soupis filmů švýcarských a francouzských režisérů v nichž hrál a hraje až dosud. Z některých z nich mi pro toto mé vzpomínání poskytl pár fotografií. Škoda jen, že tak, jak využívají herce Víznera v zahraničí, nevyužil jej na nějakou pěknou roli zatím žádný z našich filmařů. Cítím to jako další z paradoxů dnešní doby. . .

Svou filmovou kariéru začal Jaroslav Vízner v roce 1962 hlavní rolí ve filmu Život s kytarou. V šedesátých letech pak následovaly filmy Handlíři, Obraz, Úplně vyřízený chlap a již zmíněná série detektivek s Martinem. Hercem chtěl být už od mládí. Bohužel - z kádrových důvodů nebyl přijat na DAMU, takže nakonec vystudoval v roce 1956 Vyšší průmyslovou školu strojnickou, obor lodí. Po návratu z vojny nastoupil na místo asistenta produkce a režie u Krátkého filmu. V roce 1958 účinkoval krátkou dobu v Semaforu odkud se vydal na hereckou pouť po oblastních divadlech v Uherském Hradišti, Českém Těšíně a Kladně. V roce 1962 jej nakonec angažoval Jan Grossman do pražského Divadla Na zábradlí, kde pak působil až do svého odchodu do Švýcarska.

Tak jsem o něm psal v Mladé frontě, v roce 1967

Jaroslav Vízner se stal hvězdou mého života už proto, že mně v mých dvaceti letech nabídl své přátelství. Tehdy jsem se stále ještě potácel v mlhavých představách, čím vlastně chci být. Zda malířem, básníkem, hudebníkem, nebo "jen" novinářem a kreslířem vtipů. A Jaroslav už byl tehdy známý a vyhledávaný herec. Byl ženatý, měl půvabnou dceru Veroniku, měl své konkrétní představy a cíle - a přesto byl ochotný mi věnovat čas a naslouchat mým neujasněným úvahám. . .

Detektiv Martin ve filmu Martin a devět bláznů (1966)

Kdy 30. května 2007 oslavil své sedmdesáté narozeniny, dodatečně jsem mu poděkoval a upřímně popřál ještě hodně plodných pracovních let i hodně šťastných chvil, trávených v naší krásné kokořínské přírodě!