Pětaosmdesátník, profesor, doktor Ivan Vyskočil, spisovatel, dramatik, psycholog, herec a pedagog na pražské DAMU se narodil v Praze 27.dubna1929. V roce 1958 se stal spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí, v šedesátých letech pak uměleckým vedoucím Salónu Reduta, kde založil své Nedivadlo. Poetikou „nedivadla“, které rozvíjel bezmála tři desetiletí, inspiroval mnohé umělce, například Jaroslava Duška, Jana Vodňanského, anebo Studio Ypsilon.
S L.Hermanovou začátky text-appealů v roce 1957
Profesor Vyskočil hrál celkem ve dvaceti filmech. Velké role dostal ve snímcích O slavnosti a hostech a Prodavač humoru, v menších jsme ho mohli vidět například v komediích Faunovo pozdní odpoledne, Kam, pánové, kam jdete, nebo Kamarád do deště. Vydal knihy Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malé hry a Malý Alenáš. Televize natočila podle jeho povídek několik inscenací, je autorem i několika rozhlasových her a v rozhlase byl pak mimo jiné i pravidelným hostem besed U kulatého stolku.
I.Vyskočil, P.Rut a J.Suchý na snímku D.Dostála
Málo známá je skutečnost, že jednou jedinkrát vystoupil coby autor a zároveň interpret v rozhlasovém Silvestru. Stalo se v roce 1965 a jeho monolog se jmenoval Takové torzo, to by si teprve žilo.
I.Vyskočil, L.Hermanová a J.Suchý v Divadle Na zábradlí
Profesor Vyskočil sehrál v mém životě významnou roli. Prozradím jakou, i když je to pro mě poněkud nelichotivé. V devatenácti letech jsem napsal hru Malíř a devět slunečnic. Nazkoušeli jsme ji v pražské Redutě, hlavní roli v ní hrála Hanka Brejchová a přišla předváděčka na kterou dorazila schvalovací komise, ve které byl tehdejší šéfredaktor měsíčníku Repertoár malé scény Pavel Bošek a kterou vedl právě Ivan Vyskočil. Po předváděčce si mě pánové pozvali na pohovor. Měli k představení různé výhrady, kterým jsem vehementně oponoval a opakoval jim, že se všechno ještě „doladí“, že se současnou podobou budeme ještě pracovat atd. Posléze to ovšem pan profesor nevydržel a pronesl závěrečné slovo: „Ondřeji, prostě ten text je blbej!“ Odpotácel jsem se zdrcen a ani mi moc nepomohlo, že za mnou vyběhl Pavel Bošek s tím, že až tak hrozné to zas není, abych přesto přinesl do Repertoáru malé scény z představení nějaké fotky. Donesl jsem, fotografie skutečně vyšly a hra Malíř a devět slunečnic se nakonec přece jen hrála - ještě jednou, v kulturáku na Smíchově. A za co že jsem panu profesoru Vyskočilovi vlastně vděčen? Nu za to, že už jsem pak nikdy nemarnil čas psaním divadelních her, nýbrž psaním něčeho úplně jiného, doufám užitečnějšího.
Home
site maps
contact